The Other One

13. Spojenec

Všechno. To slovo Elayne děsilo. Jak jen mohla detektiv inspektorovi říct všechno? Musela myslet také na Sherlocka s Johnem. Vloupávání se do bytů a odcizování cizích věcí nejsou přečiny, za které by se neplatilo. Kdyby šlo jen o ni, neváhala by. Raději by obětovala sebe a svou svobodu, než Sherlocka a jeho blízké.

„Neměl byste spolupracovat se Sherlockem? Na ty podivné případy přeci slyší," v posledním zoufalém pokusu se snažila inspektora odehnat.

„A vidíte ho tu snad?" odvětil Lestrade trpce. Podobně, jako John, i on v koutku duše doufal, že by se Sherlock mohl v nemocnici objevit, když jde o jeho sestru. Marně.

„Mí bratři a já máme komplikované vztahy, inspektore," Elayne si začala pohrávat s cípem přikrývky a na Lestrada se nedívala, „být Holmes vždy neznamená, že jste předurčen k velkým věcem. Z nás tří jsem já ta nejprostší."

„Nepodceňujte se tak," skočil jí Lestrade do řeči. Na první pohled mohl říci, že ta žena byla výjimečná a mnohem důležitější, než si sama o sobě myslela.

„Jsem chladný realista, inspektore," pousmála se jemně, aniž by vzhlédla, „vidím svět takový, jaký je. Stejně tak sebe. Možná jsem chytrá, ale nikdy jsem nedosahovala kvalit svých bratrů. Nejen to je důvod, proč jsme si tak cizí. Cítil jste se někdy sám?" to už svého společníka pohledem vyhledala, „jako kůl v plotě? Měl jste někdy kolem sebe tolik lidí, i ty blízké, ale i tak jste byl sám?"

Na tohle Lestrade připravený nebyl. Ani na takové otázky, ani na její prudký pohled, ve kterém se mísila snaha udržet si čistou hlavu, s vnitřní bolestí. Co by měl odpovědět? Zdálo se mu, že ona stejně všechny odpovědi zná, že mu vidí až na dno duše. Četla v něm, ale jinak, než Sherlock. Ten se díval po povrchu. Ona studovala duši.

„Ano," přiznal nakonec sotva slyšitelně.

Elayne neunikl jeho výraz. Ten samý občas vídávala ve tváři, která se na ni dívala ze zrcadla. „Vaše žena?" chtěla se opatrně ujistit o svých závěrech.

Lestrade jen s hlasitým povzdechem přikývl.

„Myslela jsem si to. Už nenosíte prsten," na vteřinu hleděla na jeho ruku, kde se na prsteníčku skvěl tenký světlý proužek, „jako mladší jsem si občas dovolila snít o tom pravém, jak se říká," s úsměvem se pokoušela odvést pozornost jinam, nechtěla jej trápit, chtěla pouze, aby jí někdo porozuměl, „vzdala jsem to, když jsem zjistila, že přes Sherlocka přejde málokdo. A nakonec se ze mě stala jen manipulativní mrcha, abych dokázala chránit to, co je mi blízké."

„Jste na sebe moc přísná," přerušil ji Lestrade. Označení manipulativní mrcha by v jisté obměně použil na Sherlocka, ale Elayne mu přišla, se vším, co zatím řekla, jako někdo, kdo se zoufale brání před světem, ale přitom by chtěl být jeho součástí.

„Jen realistická, na to nezapomínejte, inspektore," Elayne se na něj pobaveně ušklíbla, „tak či tak, s mými bratry jsme si spíše cizí. Vídáme se jen sporadicky a to pouze tehdy, je-li to nezbytné. Poté, co se Sherlock vydal na svou dráhu detektivního konzultanta a můj starší bratr se začal pomalu stávat britskou vládou, jsem věděla, že příjmení Holmes má v určitých kruzích značný ohlas. Tušila jsem, že se jejich svět může obrátit i proti tomu mému. Ale všechno to bylo příliš vzdálené. Po událostech posledních dní se však zdá, že jsem do jejich světa byla vtažena i já. Včerejší noc je jen výsledek."

„Myslíte si, že se přes vás chtěl někdo dostat k vašemu bratrovi?" Lestrade se lehce předklonil na židli, spojil ruce a zapřel se lokty o kolena. Byť se teprve teď dostali k jádru věci, celý tenhle rozhovor byl pro něj nadmíru zajímavý.