Stojím před školou, tou budovou kde jsem jí vídala každý den. Každý věděl, že patříme k sobě aniž by jim to někdo řekl. Nesnáším tu budovu, ty chodby po kterých jsme chodily ruku v ruce, ty učebny ve kterých jsme seděly spolu v lavicích, tělocvičnu do které jsme chodily utíkat od okolního světa abychom mohly být jen my nikdo jiný.
Hluboký nádech a vešla jsem dovnitř, procházela jsem dlouhou chodbou vedoucí ke své skříňce, vnímala jsem pohledy lidí, těch lidí co mě dříve vídávali chodit šťastně s ní...
*vzpomínky*
Bylo už dávno po zvonení a já stále nebyla ve třídě, seděla jsem na schodech, hlavu v dlaních. Neměla jsem náladu jít před všechny ty lidi, zjistila jsem, že se budou naši rozvádět.
Měla jsem vztek a byla smutná zároveň, najednou si někdo přisedl a vzal si mě do objetí, byla to ona. Hladila mě po vlasech a konejšila mě svým sladkým hlasem.
„Všechno bude dobrý lásko, rozvodem to nekončí, stále budeš moct vídat oba, nechtějí ti tím ublížit, víš, že tě moc milují."
V tu chvíli jsem jí to nevěřila, chtěla jsem křičet a plakat zároveň.
„Pojď " řekla a táhla mě neznámo kam, opustily jsme budovu školy a mířily k parčíku nedaleko. Sedly jsme si pod strom a chvilku obě mlčely, koukla jsem se na ní. Ta tvář anděla..Velké modré oči, plné rty a pár pih pod nosem k tomu dlouhé blonďaté vlasy co jí padaly přez ramena.
„Ty mě nikdy neopustíš že ? " zeptala jsem se jí napůl zlomeným hlasem.
Podívala se mi do očí, usmála se tak, že všechny mé problémy byly najednou fuč.
„Jistě že ne..vždy tu pro tebe budu" jen to dořekla a políbila mě...
•••••
Tolik lži v jedné větě, tolik bolesti v jediné vzpomínce. Zatlačila jsem slzy a pokračovala dál ke své skříňce.
