Probudila, jsem se ve tmě, vůbec jsem netušila co se děje, byla jsem oblbnutá mým snem, který jsem považovala za skutečnost. A tak jsem vstala z rozehřátého gauče.
„Viky?" zavolala jsem, do temnoty svého bytu, odpovědí mi bylo však jen ticho.
Nechápala jsem co se děje, proč tu není, stalo se jí něco ?...a najednou mi to vše došlo, všechno se to na mě sesypalo. Zasáhla mě neskutečná bolest která mě sesunula na kolena, ne to nemůže být pravda. Brečela jsem tak moc, v mých slzách byla všechna má bolest, utrpení.
Vzala jsem svou hlavu do dlaní.
"je to má vina" zašeptala jsem.
Nevím jak dlouho jsem tam jen tak klečela na podlaze, pak jsem vstala. Chůze mi moc nešla, klepala jsem se a má hlava bolela od pláče, i přez to, jsem došla do svého pokoje a z pod postele vytáhla menší modrou krabičku. Nedržela jsem jí tak dlouho, opatrně jsem jí otevřela i když jsem věděla co se v ní ukrývá. Úplně na vrchu bylo pár výstřižků z novin, které potvrdily že nejde jen o hloupý žert, pod nimy byly naše společné fotky, a vše co se týkalo nás dvou. Dotýkala jsem se těch věcí a pečlivě prohlížela všechny fotografie. Bylo mi hrozně, pochopila jsem, proč jsem je tehdy zamkla do krabice a už nikdy na ní nesáhla. Tedy až do teď..