A Splitting of the Mind/Czech translate

Druhá kapitola: Podívej se přímo na mě a uvidíš sebe.

"Nom...dobré ráno Gerarde!" vevnitř jsem se zděsil, ale zvenku jsem poslal kuchařce jeden z mých nejvíce elegantních úsměvů, zatímco jsem si bral svůj tác. Ignoroval jsem její vytrvalé pokusy, abych s ní mluvil a udělal si svoji cestu ke stolu. Ano, byl to můj stůl. Nikdo neseděl na mém stole bez mého svolení. Nikdo.

Pohlédl jsem dolů na moji kuřecí polévku s nudlemi, šťastný, dnes není písmenková polévka. Jinak můžu garantovat, že Ray oznámí, že v ní vidí zprávu. Možná je to důvod, proč přestali servírovat jídla s písmenky. Měl jsem obvyklou chvíli ticha za ztrátu písmenkové polévky z menu předtím, než jsem opatrně rozbalil moji plastovou lžičku. Chytil jsem ji pevně, protože jsem rozhodně nechtěl ji upustit. Poté bych musel dostat jinou lžičku a to jsem obzvláště nechtěl udělat.

"Hey! Bene, Magdo, Suzie! Rychle, pojďte se na to podívat!" Rayův hlas zvonil přes jídelnu. Odfrkl jsem si, když Ray couvl od jeho nudlí, opatrně.
"Podívejte! Je to zpráva!"
Věděl jsem, že jsem mohl počítat s tím, že Ray najde zprávu v čemkoliv. Já jen doufám, že neoddělají nudle z menu úplně teď taky. Dost jsem ty nudle měl rád. Jakmile jsem skončil, zíral jsem na misku, na poslední zbytky malých bílých červů, užaslý nad tím, kam by šli a ve kterém oceánu by skončili. Vytáhl jsem si svůj skicák z vnitřní kapsy mojí bundy a otevřel jsem ho na stole. Vytáhl jsem si tužku a dotkl se konce jazyka, než jsem ji přitiskl na stránku. Tady nebylo doslova žádné umělecké odůvodnění za tím. Jenom zlozvyk, vážně. Začal jsem sketchovat to nové černovlasé dítě. Byl velmi lehce nakresitelný. Měl perfektně vytvarované rysy a nepolapený krásou modela, mého příštího modela. Nemaloval jsem jeho tělo. Chtěl jsem dostat kontury přesně. Musely být prostě přesné. Udělat je nepřesné by bylo katastrofální. Ale byl drsný, jako my všichni, v bundě, šátku a dlouhých sportovních kalhotách. Nebyla mi zima, nosil jsem tu bundu jen proto, že mě donutili. Preferoval jsem svoji černou zdola nahoru formální košili s kravatou. Ale to bylo jen v úterý a čtvrtek. Vidíte, jenom v dny, které začínají na T (úterý a čtvrtek v angličtině začínají na T) jsem mohl nosit kravaty (Ties). V ostatní dny jsem byl zaseknutý v mikinách.

Jsou docela v pohodě s oblečením na tomto místě. Můžete nosit vše, co chcete, bez důvodu. Chci říct, že nechtějí, aby šíleně depresivní nosil kravatu a nechali ho v koupelně samotného, že? Ale oni mi věří. Vědí, že se nezabiju do budoucna. Pořád jsem nenašel smysl života a oni to vědí.

,,Uh, čau."

Zdá se, že moje hlava se pohybuje velmi mechanicky. Je to tochu  legrační skutečně. Podíval jsem se přímo na toho nového černovlasého kluka. Toho se smutnými oči a tragicky políbenými rty. Zamručel jsem a podíval se zpátky dolů. Přestal jsem škrábat s mojí tužkou na sekundu a uslyšel těžké, vyděšené dýchání toho kluka a pocítil soucit. Přemýšlel jsem, jaký řádný navrhl, aby se mnou mluvil. Pravděpodobně Ben. Ohlédl jsem se na Bena. Sledoval mě. Jop, byl to Ben. Jediný problém byl: Proč? Určitě myslím, když to dítě chce se mnou mluvit, fajn. Nebudu mu odpovídat, ale nebudu ho kopat do rozkroku a smát se, když se bude na zemi svírat bolestí.

,,Můžu si sednout, prosím?"

Kývl jsem a posadil se na okraj křesla naproti mě. On jenom hleděl do země. Poté se vrátil zpátky a odběhl. Zmatený, vrátil jsem se zpět k mé malůvce. O pár momentů později se vrátil a sedl si zpět. Protentokrát zůstal a sledoval mě do té doby, než ho sanitářka oslovila a mluvila s ním. Ona odešla a on ji následoval. Přemýšlel jsem kam šel. Další věc na té stupidní ceduli byly sprchy a ty ještě neměly být minimálně další hodinu. Uviděl jsem Bena, oslovujícího mě, a když došel ke mně uslyšel jsem ho zamumlat, ,,Děkuji Gerarde za to, že jsi nebyl vůl."

Nemohl jsem se soustředit po zbytek sezení. Proč byl Ben vděčný, že jsem se nechoval jako vůl k tomu novému dítěti? Proč bylo tak podstatné, že jsem byl cokoliv, ale ne vůl k tomu dítěti? Dostanu extra porci pudinku po večeři?

Ve sprchách jsem čekal jako posledních, jako vždy. Samozřejmě, tady nemůžou být sprchy neuzavřené, je tu hrozně moc dětí na sledování, kvůli sklonům k sebevraždě, takže je to napůl uzavřené. Nezajímalo mě, jak to nazývali. Sprchoval jsem se sám a ve většině případů mě nechali. Překřížil jsem nohy, když jsem seděl na lavičkách a čekal na poslední osobu, než skončí.

,,Jdi dovnitř Gerarde," volal Ben.

Podíval jsem se na něj se zmateným obličejem. Věděl, že půjdu poslední. Vždy jsem šel sám.

Nakonec to znamenalo, že přede mnou muselo jít to nové dítě, jinak bych nešel poslední. Pokročil jsem rameny, zbývající vzdor.

,,Všichni už odešli," řekl, ,,jsi poslední."

Zamračil jsem se a podíval se sám do sprch. Dostatečně jistý. Bylo prázdno. Kde se teda to nové dítě podělo? Rozhodně jsem ho tu neviděl. Nemůžu si pomoct, ale přemýšlím, jestli je tu důvod, proč se to nové dítě má sprchovat zvlášť. Umýval jsem se, než mě v polovině vyrušil Ben. Zčervenal jsem, ale ignoroval, že jsem jasně postrádal oblečení a opřel se o jednu ze zdí rozdělující sprchy. 

,,Potřebuji se zeptat o laskavost." řekl Ben, ve velmi vážném tóně. Vidíš, že to není normální. Obvykle je velmi v pohodě a vše s lehkostí, ale teď ne.

Vypl jsem sprchu, dávajíc mu moji plnou pozornost. Cokoliv, abych si na tomto místě zvedl nohu. Vytáhl ručník, zabalil jsem si ho kolem pasu a stál jsem, sledoval ho a čekal.

,,Znáš toho nového kluka? Franka?"

Ahhh, jeho jméno bylo Frank. Zajímavé. Přikývl jsem kladně

,,Všichni jsme si mysleli, že bude z tebe zkamenělý, když tě uvidí." Ben se zasmál mému uraženému obličeji. ,,Ale není až tak vyděšený, něco, čím jsme velice překvapení, vzhledem k důvodu proč tu je. Ne, nemůžu ti to říct. Je to osobní. Ale byli bychom raději, kdyby se scházel s tebou, raději než s Rayem nebo s jinými lidmi, dobře? Stále se tě bojí, ale přinejmenším se pokouší o přátelství." V tom jsem udělal krok dopředu a na protest potřásl hlavou. Nechtěl jsem přátele. Nepotřeboval jsem přátele. Neudělám si kamaráda z toho dítěte. Ben se podíval zarmouceně. ,,Nemusíš být jeho kamarád, Gerarde." řekl naštvaně. ,,Tak moc, jak by mu to pomohlo, pokud prostě neuděláš takovou jednoduchou věc, neobtěžuj se." Zahanbený, klesl jsem s očima. ,,Jsi vážně tak bezcitný, jak říkají, co?" Bez čekání na odpověď přivřel čelist a odpochodoval ven.

Ano, jsem tak bezcitný. Lidi jako já nemůžou mít přátele. Lidé jako já nemůžou nechat lidi dostat se tak blízko. Lidi jako já nepotřebují přátele. Jen přemýšlej, co by se mohlo stát, kdybych měl přátele. Neuvědomil si, jak fatální by to pro mě bylo? Sledoval jsem ho, jak odchází, cítíc se zkurveně vinný. Když jsem odešel ze sprchy, udělal jsem si mou osobní misi, abych zjistil, co to bylo, že Frank tu skončil se mnou.

Takže lidi... vidět tam těch necelých 400 přečtení a nevydat další kapitolu by bylo katastrofální. Tady je a doufám, že líbila.