Oktolus - ( Harry Styles - FF - CZ )

Oktolus - ( with One Direction cz )

Vše na okolo, bylo barbarské a nedůstojné. Realita je krutá a vymyšlený svět je někdy o mnoho krutější, tak co si potom vybrat? Schovávat se před vším, ale smrti se nedá utéct, stejně tak lež má krátké nohy, říká se, že dobro a pravda zvítězí, vždy tomu tak skutečně bylo? Náš reálný svět je přesným opakem, právě proto si mnoho lidí vymýšlí svůj vlastní svět, kde se všichni milují, pomáhají si, jsou přátelští. Nikdo z nás nechce být ubližovanou osobou, všichni prahnou po bohactví, kdyby byť jen na jednu minutu mohl být milionářem, každý by to udělal, ale byl v tom háček něco za něco. Přesněji, něco za něco? Pro mě to znamená oko za oko, zub za zub. Byla to minut bohactví za jeho smrt.

Kdo já jsem? Jsem jedna z bytostí, která se skrývá před krutou realitou, bytost již natolik křehká. Mé jméno není důležité stejně tak, jako celý můj život celé co se děje okolo mě, není důležité. Jsem normální studující člověk, vzdělávám se, poznávám nové. Svůj život beru jako jednu tlustou knihu, která ještě stále není dokončená, ve které je plno tajemství, ve které je plno bolesti, ve které se odehrává přitom tak ohraný příběh. Je opravdu těžké být originální. Ale i tak, to jsme všichni, kopie jednoho člověka neexistuje, dosavad nikdy neexistovala, ale možná jednoho dne, se neskutečné, stane skutečným.

Každý si lže do očí, když tvrdí, že sám neví, co se stane zítra, pozítří za týden. Tohle všechno je jednoduchá lež. Opravdu v tomto reálném životě, je plno lží, které do smrti, zůstanou skryty. Na světě je ještě mnoho věcí neodhalených, i když vědci, profesoři, ti nejvyšší a nejchytřejší na tomto světě, vždy budou tvrdit přesný opak. To tajemství se skrývá v lidech, kteří jsou pro ostatní nic. Vymoženosti v dnešním světě, jsou přímo ničící. Všichni si přejí, aby dnešní děti, vyrůstaly jinak, ale sami se nikdy nezeptali sebe. Nebyli jsme to náhodou my, kdo jsme zavinili pokrok lidstva? Lidstvo se jen řídí vyššími postavenými a stejně obyčejnými lidmi. Nenávidím nadřazenost v této době, všichni jsou si stejně rovni, všichni mají stejná práva. Avšak je to tu opět, ti nedotčení, ti co jsou pouhými loutkami, se nadále nechávají vést.

Zeptali jste se někdy sami sebe, jestli jste se podíleli na pokroku budoucnosti? Jestli ne udělejte to teď, možná jste součástí této doby, kterou jste zavinili společně, děti nemůžou ovládat budoucnost, ony se do ní narodí, ale my v ní žijeme. Ve filmech se dějí nadpřirozené věci, ale proč ne i ve skutečnosti, kladli jste si někdy tuto otázku? Nebo jste byli až tak zaslepeni? Já se snažím otevřít oči dokořán. Stejně tak, jak se o to pokouší malé dítě, které by chtělo již samo zvládnout svůj první veliký krok vpřed. Rodiče jim slibují, že budou i nadále v jejich životě oporou. Realita je, ale všem velice dobře známá. I rodiče lžou svým nejbližším, nikdy jsme se nezeptali proč, ale ti kteří se táží, buď odpověď se nedostaví, a nebo odpověď, je rázná. „ Pro vaše dobro.“ Ale k čemu nám to je? Budeme zklamáni tak, či tak! Není někdy lepší říct pravdu narovinu, než aby se pravda pomalu za námi plížila a domáhala se vyslovit vše upřímně?

Nebudu lhát ani já vám, jsem dítě, co bylo zklamáno a bylo vyhnáno. Bylo vyhnáno, za svým osudem, šlo mu vstříc. Nechalo se polapit svým světem a už nikdy z něj nevykročit, jde cestou vyšlapanou přesně pro něj, pro nikoho jiného. Ten svět leží až na dno propasti, která je každým krokem hlouběji a hlouběji. Už je nemožné vyjít na povrch a nadechnout se čerstvého svěžího vzduchu. Už ne. Zde jejich životy končí a začínají zároveň, jsou na začátku svého konce.

Mí rodiče to přesně udělali, nechali mne jít, nechali, abych je opustila již na vždy. Zařídili, aby se mé jméno i mé tělo zahrabalo pod slupkou zemského povrchu. Jako bych nikdy nežila, nikdy se nenarodila, byla jen výplodem fantazie ostatních, avšak na tento výplod jen tak nezapomenou. Stále se ptám, jak jen mohli? Jsem zraněné dítě, pro které jsou jeho živí rodiče mrtví. A navždy budou, nechť se kouknou vzhůru na oblohu na samotného boha a poví mu, jak se zachovali ke svému dítěti, nechť nahlédnou na propasti ďábla a uvědomí si, co mi způsobili. Nechtěli riskovat své životy za jiné, ale já to nedopustila. Má minulost je taková, že mí již dávno pro mne mrtví rodiče vlastnili mnoho dětských domovů, starali se rádi o děti a já spolu s nimi. Jednoho dne, se však pokusil někdo zapálit jeden z domů, kde bylo více, jak čtyři sta dětí.

Ten osudný večer si pamatuju velice přesně, bylo to naposledy, co mě moji rodiče znali. Ublížili mi jejich slovy. „ Jestli se ti něco stane, už se nikdy nevracej, ztrať se nám z očí. Chceš riskovat svůj život pro pár již stejně mrtvých těl?“ Oba dva byli opilí, avšak nevěděli, že mne opravdu ztratí. Dívala jsem se jim do očí, přikývla jsem. Běžela jsem tou největší rychlostí, jakou jsem dokázala, lapala jsem po dalším návalu potřebného kyslíku. Stála jsem před velikou budovou, plameny šlehaly stovky metrů do vzduchu, slyšela jsem, že tam zůstaly ještě dvě děti, nejde se k nim dostat. Neváhala jsem ani minutu, skočila jsem skrz oheň, který se tyčil okolo dveří. Hledala jsem a kašlala do svého rukávu, mé mikiny. Uslyšela jsem vzlykání a hlasité kašlání. Byly to ty děti, byly za zamčenými dveřmi, před nimi byl dřevěný obří sloup, střecha se začala rozpadat. Vzlykání bylo už méně slyšet, čas ubíhal rychle. Vzala jsem ohnivou obří sloup do svých holých rukou, byla to obrovská bolest, nikdy ji nedokážu k ničemu přirovnat. Podařilo se mi sloup odsunout a vyrazit dveře. Spatřila jsem dvě děti, byla to Amanda a společně s ní, Peter. Přiblížila jsem se k nim, ale podlaha se propadla a já se stačila chytit o dřevěný rám, který zavinil, mou jizvu, která se do dnes táhne od mého prvého oka, až po mou bradu. Tekla mi krev, ale dokázala jsem se z posledních sil vyšplhat nahoru, vzala jsem děti, které již byly plně nadýchané kouře, nezbývala mi jiná možnost než skočit z okna. Vše se propadalo. Zhluboka jsem se nadechla dráždivého kouře, skočila jsem, dopadla jsem na svá záda, ale děti byly naštěstí v pořádku.

Z toho osudného dne jsem si odnesla popálené ruce, velikou jizvu na svém obličeji, mé záda už neutáhnou to co dřív, ale zachránila jsem dva dětské životy. A tady to právě začalo, začala éra děsivého dítěte, které bylo šikanováno, ponižováno, nemilováno a ztraceno. Pamatuju si i na svůj pohřeb mí rodiče, byli pro mne odporní. Všichni mne oplakávali a já v den údajně svého pohřbu jsem odjela pryč, odjela jsem do jiných měst a krajin, kde jsem umírala. A dnes jsem jiné dítě, které je zvláštní pro ostatní. Nikdo o mě nikdy nic nevěděl, ani mé jméno. Vždy jsem říkávala. „ Říkejte mi, Oktolus.“ 

Chci se omluvit všem, co četli The One Street!! jelikož upřímně tohle mi psát, vůbec nejde, ale POZOR! ten příbeh mám stále uožený, možná se k němu vrátím, ale teď tu prostě má přednost, tato další hororrová story. :) Snad se nebudete zlobit. :/ Opět s One Direction.! :))