Oktolus - ( Harry Styles - FF - CZ )

...minus 17 a odpočítávám...

„ No do prdele.“ Řeknu hlasitě, spíš sama pro sebe. „ Co? Kdo po nás střílí, my zemřeme?!“ Začne vyšilovat Louis a všelijak máchat rukama, že začne děsit i zbylé čtyři členy. „ Pane bože držte huby, nic se nikomu nestane!“ V tom okamžiku se autem rozlehne hrobové ticho, jediné, co je slyšet, je mé šlápnutí na plyn. Po pár sekundách se prostřelí zadní sklo, malé střepy vyletí ven a zasáhnou mou odhalenou paži.

„ Skrčte se! Okamžitě!“ Všichni si poslušně stáhnou svoje hrudníky, blíž ke svým nohám. Tohle snad ani není možný, pomyslím si, když spatřím ve zpětném zrcátku čtyři velké BMW. Přidám na plyn, proklouznu mezi dvěma náklaďáky a zatarasím cestu všem vozidlům. Zhluboka se nadechnu a ještě víc přidám na pedálu, rychle vytáhnu mobil a vytočím Johna. Okamžitě mi to vzal.

„ Můžeš mi kurva vysvětlit, jak mohli přijít na to, že dneska odjíždějí pryč?!!“ Začnu tvrdě bouchat do koženého volantu, zpětně kontroluju kolonu za mnou, která už začíná řídnout. „ O čem to mluvíš?“ Zeptá se mě zmateně, co mě ještě víc vytočí do nepříčetnosti.  

„ Nevíš o čem, mluvím? NEVÍŠ O ČEM, MLUVÍM?! Já ti to do prdele, klidně vysvětlím při čaji se sušenkama a růžovýma panenkama! Ti idioti se museli od někoho dozvědět, že je dneska odvážím pryč! Říkám ti, aby si mi okamžitě všechno vyklopil, kdo o tom věděl, kromě tebe!“ Rychle volantem cuknu, když zaznamenám za mnou dvě černá auta a v okénkách blízkavé černé zbraně. 

„ Neřvi na mě! Ok, zase se to posralo, ale já za to nemůžu, nemám čas shánět lidi, jako by sis přála!! Já se do prdele snažím!! Jedinej, kdo o tom věděl, byl ten pilot, a kurva, je to past!“protočím očima. „ Né asi Johne! Pozvou nás na polední čajík. Potřebuju vrtulník, máme tu někoho blízko 42?“ 

„ Počkej, podívám se,“ „ Hlavně dělej,“ řeknu, v tu chvíli se na druhé straně ozve zběsilé ťukání do klávesnice. Chci se podívat na situaci za mým autem, jenom že jedna kůlka trefí moje boční sklo. Začnu funět od zlosti, vytáhnu svůj revolver, odjistím spoušť.

„ Mě kurva nikdo, nebude střílet do mýho jeepu!“ Otevřu okénko, jeep zapnu na samořízení a vyskočím na hranu okna. Začnu střílet jednu kůlku po druhé, auto sebou různě zatáčí a zatím se úspěšně vyhýbá dalším kůlkám. Jedno auto po druhém, hned po třetí ráně jsem střelila do pneumatiky jednoho z aut a to se smykem začalo otáčet, až narazilo do dalšího auta a tak to šlo dál. Vítězně jsem se usmála, když i Menist trefil dvě auta, hned po mně.

„ Ok mám to, za 5 minut na vás bude čekat spojka na střeše blízký nemocnice, je to jediná budova, na které se dá přistát a bezpečně odletět.“

„ Děláš si prdel? To tam budu střílet po těch zmijích a ještě po nevinných nemocných pacientech?!!“

„ Hele, nekřič na mě, je to jediný místo, kam se dá přistát!“ Zhluboka si povzdechnu. „ Ok, za 5 minut.“ A vypnu hovor, otočím se k zadní vystrašené skupince.

„ Fajn, teď mě dobře poslouchejte, hned jak zastavím, vyběhnete z auta ven, půjdeme po schodech až nahoru na střechu, je vám to jasný? Nebudete se otáčet, bude jenom běžet, nic jinýho! Nastoupíte s Menistem do helikoptéry, nebudete se na nic ptát, budete mlčet!“ Všichni začali zběsile přikyvovat. Kývla jsem na Menista, aby pochopil, že na mě nemá čekat. Prudce trhnu volantem do protisměru a otočím se, vjedu na vjezd se směrem Hospital. 

Za sebou spatřím černého vytuněného Jafuára. „ Do prdele!“ Vykřiknu, přidám na plynu, auto se za mě zavěsí, jako za ocásek. Zamračím se snad ještě víc, než kdy dřív. „ Půjdeš s nima nahoru, na mě se neohlížej, doveď je nahoru a zabíjej, každýho, kdo ti bude stát v cestě.“ Tvrdě řeknu Menistovi, okamžitě pochopí.