Oktolus - ( Harry Styles - FF - CZ )

...minus 9 a odpočítávám...

Právě je čas oběda a já mířím do školní jídelny na oběd. Abych popravdě řekla, jdu tam jenom z toho důvodu, že mám opravdu sakra hlad a doslova bych sežrala všechno. Prudce rozrazím dveře do obrovské a prostorné jídelny. Samozřejmě, že se každý otočí za neočekávaným rámusem, který se nese jídelnou. Ruce mám podél těla a pravidelně nadzvedávám hrudník. Nakloním hlavu doprava následně doleva. Posměšně pokroutím očima a z mých úst vyjde divný zvuk. Svým krokem přejdu k pultu s tácky, každý na mě zírá a všude kolem je ticho. Přede mnou se dlouhá fronta raději rozestoupí, to je přesně ono.  

Těsně vepředu stála jedna s těch typů holek, šedá myš, ale ve skutečnosti je z ní přenádherný motýl. Přistoupila jsem těsně k ní, rozhlížela jsem se, jaké pečivo si vzít. Vím, že se na mě dívala, cítím ten pohled. Pohledím na ní, ihned sklopí zrak, prudce se natáhnu před ní, abych si vzala poslední kousek celozrnné housky. Přitom, jsem byla nakloněná těsně u jejího ucha.

„ Bojíš se?“ zašeptala jsem jí a hned se odtáhla a housku položila na plastový talíř. Okamžitě se prudce otočím a mé dlouhé vlasy narazí na její líce. Slyšela jsem malé zasyčení. Ups. Pomyslím si, ale nikoho nebudu litovat, nejsem tu od lítosti. Od toho zkurveného pocitu, nenávidím jej. Má spisovnost uvnitř mě ničí, stejně jako skutečnost, že jsem to opět já. Co si spisovatel připravil tentokrát za zkoušku mého života? Opravdu se tohle děje skutečně?

Je ještě vůbec na světě ještě někdo s podobným osudem a minulostí, či snad ještě horší? Při téhle představě mě zamrazí v zádech, ale uvědomím si, že nesmím dát nic znát. Už nikdy nic. Není cesty zpět z tohohle života. Každý má sice na vybranou, ale tahle šance se nemůže opakovat stokrát za sebou. Vždycky přijde den, kdy nás někdo postaví na vlastní nohy a řádně nakope zadky.

Myšlenky mě zaměstnávají do doby, než před sebou zaregistruju pohyb něčí ruce. Zavrčím tak, aby dotyčná osoba vše slyšela.

„ Héj, zohavenej xichte na co pořád čumíš?“ Bože, tihle parchanti mi ještě chyběli.

Prudce se otočím na pětičlennou partu. Vstanu tak, že židle pode mnou spadne na tvrdou zem.

„ Zeptám se narovinu, chcete do huby všichni nebo snad jenom ty?“ Můj hlas je tak chladný a k tomu ke všemu se mi to všechno začíná líbit, pulzuje mnou adrenalin, nenávist. Černovlasý asi metr osmdesát vysoký, páchnoucí zakrslý mozek stojí přede mnou, nejspíš si myslí, že se budu bát. Už ne. Už tu není ta nevinná Oktolus, co včera kamaráde. Drsně do mě strčil, mnou to však ani nehnulo, jeho obočí se ještě víc nakrčilo.

„ Bejt tebou raději se uklidním a taky vyčistím si zuby, ten smrad se nedá vydržet.“  Zakřením se nad jeho hlasitým funěním, ano jen do toho, dej mi ránu.

„ Ty jedna štětko!“ Hned po jeho slovech namířil pěst proti mému obličeji, vše sem viděla díky svému oku zpomaleně, asi pět centimetrů od mého oka jsem chytila jeho pěst do své. Doslova jsem mu ji začala drtit, cítila jsem to napětí. Chtěl se dostat ze sevření a tak na mě skočili další dva, sice nefér boj, ale fajn.  Okamžitě jsem pustila jeho pěst a vystřelila obě pěsti, proti jejim obličejům ještě předtím než se mé prsty stačili dotknout jejich obličejů, jsem je zkřížila, aby úder byl co nejsilnější.

Vše skončilo, tak že jsem stála uprostřed dění. Neuvědomila jsem si jednu věc, nikdo nesmí vědět, co umím, alespoň ne v areálu této školy, kurva. Avšak na druhou stranu to stálo za to, dívala jsem se na bandu ubrečeným tvrďáku, jak se chytají jednou rukou na svém přirození a druhou si oparně sahají na své zlomené nosy. Upřímně, nepamatuju si, že bych měla takovou sílu. Musím se fakt mírnit. Je těžký tohle všechno ovládat, bože.  Dýchala jsem divoce a nepříčetně, moje kůže na kloubech byla od tvrdých úderů strhaná a maso se dralo ven. Do prdele už fakt, zanadávám. Uvědomím si, že na nás museli všichni koukat a tak se rozhlédnu kolem.