Oktolus - ( Harry Styles - FF - CZ )

...minus 6 a odpočítávám...

„ Fajn všichni se uklidníme, jestli teda chceš Harry a Oktolus si dát závod, můžeme,“ usměje se profesorka. Dobře, když už jsem ho vyprovokovala, jen přikývnu a podívám se na Harryho.  Všichni stáli mimu dráhu, kluci pokřikovali na Harryho, že to dá, výjimkou nebyly ani roztleskávačky, i když spatřila jsem pár holek, co neříkali jméno, toho idiota vedle mě.

„ Těšíš se, až ti nakopu zadek?“ ušklíbne se. Ty ani netušíš. „ Tak fajn, dáváme jedno kolečko, takže, připravit! Pozor! Teď! Vystartovali jsme. Zhluboka jsem vydechovala, bylo vidět, že to Harry na začátku přehnal se startem, sice měl náskok, ale nic proti němu, měl by zapracovat ani ne ve čtvrtce našeho kola, jsem měla náskok víc, jak pět metrů. Každý skandoval a povzbuzoval Harryho. Jo chlapeček se moc vychvaluje, byl sice rychlý, ale ne dost. Byla jsem už v rovince, když Harry začal přidávat, rozhodla jsem se dát maximální rychlost, kterou mám. Vzdálenost mezi mnou a jít byla větší a větší. 

Prudce jsem dýchala, když jsem doběhla. „ Páni, nový rekord, ještě lepší čas než před chvíli, blahopřeju Oktolus,“ Jen přikývnu a podívám se na Harryho, který leží na dráze a zhluboka oddychuje a nejspíš nemůže vstřebat prohru z dnešního dne.

„To snad není ani možný, porazí mě holka?! Jestli se tohle dozví celá škola, tak to sníží mojí popularitu, vole tohle snad není ani možný, nějaká usuplená holka mě dostala, mě! Harryho Stylise!“  Uslyším ho, jak vyřvává ostatním. Usuplená? Aspoň, že neměl narážky k mému obličeji. Když v tom mě něco napadlo. Mám to být já? Fajn, mé koutky úst se zvednou, otočím se a přijdu až k němu. Dívám se na něj a propaluju ho pohledem, cítím z něj strach.

„ Bejt tebou dávám si pozor na jazyk,“ a doslova zasyčím jako had. Netuším, co to do mě vjelo, ale adrenalin v mém těle jen stoupal. Byla jsem jako někdo úplně jiný, jiný člověk v cizím těle. Jako smrtelně jedovatá zmije.

--------

Po zbytek školy, hledím do plna prázdnoty, všichni uhýbají z cesty. Běžím pryč z této školy, když v tom do mě někdo vrazí.

„ Dávej pozor na cestu!“ Neohlédnu se, stále koukám vpřed, zastaví mě něčí ruka na mém zápěstí, zavrčím. Otočím se na něj, v mých očích je temno, spatřím jeho náhlou změnu v obličeji, každý se dívá.

„ Budeš na mě i nadále sahat?!“ Můj hlas je dočista jiný. Vše se ve mně pohnulo, když jsem ucítila štípnutí na mém levém líci. Dívala jsem se dolů, zhluboka dýchala.

„ Na mě odporná nebudeš, to si pamatuj!“ a flusne na mě. Hlasitě se rozesměju, vážně? Když mám být starou Oktolus, tak právě teď začíná peklo. Jen ať každý vidí, s čím si zahrává. „ Tohle už nikdy neuděláš,“ zavrčím, když je zrovna na cestě ode mě odejít, zastaví se, vidím jeho ruce v pěst. Usměju se, jen to udělej, ty hnusný červe.

Rychle se otočí ve snaze využít nečekaný úder v jeho prospěch. Než se mě stačí dotknout, chytnu jeho dlaň do své. Svůj pohled odvrátím od země. Mé rty se vytvarují do mého starého já, ten pocit byl nepopsatelný. Drtím mu jeho pěst sevřenou v té mé cítím, jak se napíná. Způsobuju mu bolest, nemůže nic říct, je oslepený mým pohledem. Zaječí a já ho pustím. Stále na něj hledím, popadá si svou dlaň do druhé, snaží se ji promnout, aby získal zpátky její cit.

Všichni nás sledují, panuje ticho. Ještě větší ticho, jak na samém hřbitově. Každý odstupuje, dávají mi prostor tím, že tvoří cestu. Jsem to opět já a nikdo to už nezmění.  Běžím, co mi nohy stačí. Zahlédnu již mnou známé dveře prudce jimi trhnu. V plné rychlosti se dveře narazí o dřevěný stůl hned za nimi, Sindy sebou prudce trhne a polekaně se chytí na místě, kde má srdce. Ovšem hned vydechne svůj strach a v jejích očích opět převládá klid.