Oktolus - ( Harry Styles - FF - CZ )

...minus 1 a odpočítávám...

Právě dnes jdu již na čtvrtou školu za tento měsíc, neptejte se proč. Člověk jako já nikam nezapadne, ale já chci alespoň najít místo, kde bude trocha klidu. Kde se nebudu cítit, tak jako všude, obávám se, že takové místo již pro mě není, zkrátka se doslova vypařilo z mého života. Jdu po mokrém betonu, na kterém se ozývají tichá šplouchání mých bot. Má pravá strana tváře je stále zahalená mými dlouhými hnědými vlasy, které troufám si říct, perfektně zakrývaly mou ohavnou tvář, před zraky ostatních. I když ve svých vlasech jsem našla bezpečný úkryt, má hlava je zahalená šedou, až černě zabarvenou kapucí od mé mikiny. Svůj pohled jsem upírala jen a jen před sebe, hypnotizujíc své kroky v před, představovala jsem si, že bloudím dlouhým tmavým tunelem, nikde jej není konec. Všichni se ztratí v jeho nitru a není cesty zpět, avšak byly tu, ty cesty. Cesty, které byly pro zlé, hodné, srdceryvné, sobecké osoby.

Možná si ani nedokážete představit svět, ve kterém žiju. Člověk, který je nucen ze zklamání a podrazů vytvořit si svůj vlastní svět, jen aby utekl ještě většímu ponížený a přestal jej vnímat, tak intenzivně. Aby jeho srdce trpělo méně stejně tak jeho duše, mi nejsme optimisté ani blázni, my jen hledáme útěchu, hledáme spásu. Avšak většina z nás ji nikdy nenajde, pár z nás ano, musí být šťastní. Právě to, jsem sim záviděla z celého svého srdce. Do dnes si na mě nikdo nevzpomněl, nikdo si už nikdy nevzpomněl na mé narozeniny, nikdy jsem již neměla kamarády. Kamarádskou společnost mi tvořili jen ti, kteří byli vymyšlení mou bujnou představivostí, to byla jediná záchrana. Ten svět se mi zdá, tak stejný, ale přitom je vše tak odlišné.

Stála jsem u nové školy. Zastavila jsem se přesně před velikou bránou, která byla otevřená a okolo ní, bylo již pár žáků. Bylo to tu úplně stejně, jak na každé střední už mě to unavovalo. Napravo ode mě bylo skupinka fotbalistů, kousek dál se tyčil hlouček rozesmátých roztleskávaček. Převrátila jsem nad tím oči. U velikého starého stromu, seděli ti nejchytřejší na škole. Neptejte se, proč jím říkám, tak jak říkám, nezaslouží si toto hnusné oslovení. Oni opravdu ne. Šla jsem přesné kroky, přesně uprostřed chodníku, který mířil k hlavním dveřím této školy. Všichni na mne hleděli, přímo upíraly své pohledy na mou osobu. Nebylo možné, aby spatřili můj obličej, působila jsem, až převelice pro okolní svět temně. Nedivím se, vždycky mám zahalené své oči, tím pádem je vidět jen půlka mého obličeje a ani ten není dobře viditelný. Nikdy nekoukám se vztyčenou hlavou. Koukám do stran a kontroluju, vše okolo. 

Měla jsem pocit, že s mou chůzí přichází i mráz. Pokaždé, když jsem prošla okolo nějaké menší skupinky, která se hlasitě smála, nebo o něčem bedlivě diskutovali, přistály jejich zvědavé pohledy ke mně a jejich řeč, jakoby se vytratila z jejich úst. Vytvořila jsem na svých ústech úšklebek. Uchopila jsem studenou kliku hlavních dveří a vstoupila do budovy, namířila jsem si to do ředitelny, jako obvykle. Nemusela jsem hledat dlouho, po pár minutách jsem dveře s nápisem ředitelna našla sama. Jako každý slušný člověk jsem zaklepala dveře a vstoupila dovnitř. Zde mne čekala usměvavá sekretářka? Opravdu nevím, avšak co mě spatřila její úsměv trocha, ztuhl. Bylo vidět, že zanechala profesionalitu na místě. „Přejete si?“ Zeptala se mě.

„ Dobrý den, jdu za paní ředitelkou, dneska bych měla nastoupit sem do školy a měla jsem se před vyučováním, zastavit v její kanceláři.“

„ Ach, ano jistě, jen jdi dál.“ Usmála se na mě a snažila se dál pokračovat v její činnosti, nepopřela však, že její pohled byl stále u mě. Asi jsem vážně zrůda. Zaťukala jsem a chvíli sečkala, než se z druhé strany ozve trochu hlasitější dále.

„ Dobrý den, já dneska nastupuji sem na školu a…a říkala jste, že se mám u vás stavit..“ Nesměle jsem si při chůzi sedla na židli, která byla naproti jejímu stolu.

„ Ovšem, vím. Pozvala jsem tě sem, abych si ujasnila pár bodů ve tvých papírech,“ přikývla jsem. „ Nesedí mi tu trocha věcí, nezahrnují to tvé známky, ty máš opravdu velmi dobré, ale není tu ani věta o tvých rodičích a u tvého jména je napsáno Oktolus, jestli čtu správně?“ Čekala jsem na tuhle reakci, jako vždy tu byla má věta lži, kterou bohužel i já musím na dnešní den použít. „ Vlastně, já nežiju s rodiči, celý svůj život mě vychovávala pěstounská rodina, která se o mě bohužel také nemůže starat, protože nejsou mezi námi. To je ten důvod, proč nechci, aby o nich bylo něco uvedeno na všech školách to zatím respektovali,“ vřele jsem se usmála. „ A já své jméno nevím, mí pěstouni mi dali takové jméno jenom proto, že to bylo mé první slovo a oslovovala jsem se tak, právě proto Oktolus, madam.“ Dokončila jsem svoji lež. Je to tak unavující, tento svět je tolik lží a pomluv, že je mi ze všeho na nic. Těším se na den, kdy skončí mé utrpění, kdy skončí má čára života a já budu, volná.

Ještě hodnou chvíli jsem strávila v ředitelně, bylo docela těžké, aby mi tato ředitelka uvěřila, ale nakonec díky tomu, co umím, jsem jí dokázala hravě přesvědčit. Hned poté jsem si to zamířila na určené místo, kde by měla být má nová skříňka. Hledala jsem jí trochu díl, protože byla až na úplném konci budovy, odříznutá od všech ostatních mám pocit, že jsem byla jediná, kdo měl svou skříň, tak daleko, zase jsem sama. Odložila jsem si svoje učebnice, do ostatních předmětů, dovnitř a utíkala doslova na svou první hodinu, hodina literatury, jak já milovala literaturu a její umělecké směry. Bohužel smůla byla opět na mé straně a tak jsem přišla do hodiny pozdě, všichni upřely svou pozornost na mě. Sundala jsem si svou kapuci z hlavy, a vzhlédla s omluvným úsměvem na profesorku, ta jakoby věděla, že jsem strávila dlouhou dobu u ředitelky, s chápavým úsměvem mi řekla, ať se jdu posadit.

„ Jak se jmenuješ?“ Zeptala jsem mě po asi ani ne minutě, co jsem usedla do poslední a také nejvzdálenější lavice, která tu byla.

„ Nemám jméno, říkejte mi Oktolus,“ všichni se mě dívali, celou dobu mě hypnotizovaly jejich oči, s otazníkem uvnitř.

„ No a co tě sem přivádí?“ zeptala se mě s úsměvem. Svůj pohled, který jsem upírala na svou lavici jsem zvedla a porozhlédla se po třídě.

„ Tohle, milá paní profesorko,“ Odhrnula jsem své vlasy, kde byla má jizva a upřela pohled na každého ve třídě. Viděla jsem smíšené pohledy, bylo vidět, že se všem hnusím, ale mé oči byly jiné, každé mělo jinou barvu a jizva, která se tyčila od nemocného oka se táhla až k bradě, avšak to nebyly vidět mé ruce. Nikdo nic neřekl, panovalo ticho, jeden pohled mě přeci jenom zaujal a to byly smaragdové, až zelené oči. Bylo vidět, že sama učitelka nevěděla co říct, až když promluvila jedna holka. „ Ale prosím vám, snad se jí nebojí, nebo z ní nemáte strach, je to jenom další chudinka, co potřebuje litovat. Nic proti, ale si vážně odporná, divím se ti, že se dokážeš ukázat před lidmi a..“ „Stop! To stačí Lily! Budeš dneska po škole!“ „ Cože? Ale paní učitelko máme s holkami trénink a, já..“ „Nechci nic slyšet, teď se omluvíš pěkně hezky tady Oktolus!“

„ Ne. Počkejte,“ zašeptala jsem. Všichni se otočili zpátky ke mně. „ Nemusí se mi omlouvat má, pravdu, ale sice vypadám tak, jak vypadám, ale je vidět, že ty máš strach v očích. Lžeš sama sobě. Děláš ze sebe něco, co nejsi, jako člověk by ses za sebe měla stydět. Strach je v každém z nás, a dokonce i v tobě. Vidím v tobě, že si myslíš, že si dokonalá osoba a vsadím se, že si kapitánka roztleskávaček, však? Nadávej mi, jak chceš u mě to horší, opravdu nebude,“ Hned, co jsem jí to doslova vpálila do očí, dala mi facku na mou bolavou tvář, ovšem všichni udeří jen tak, kde to bolí. Všichni se mi smáli, bude to tu zase, šikana. 

Snad se to chytne, co na to říkáte? Líbí se vám to? :) Snaím se tímhle otevřít pár lidem oči, tak uvidíme. :D :)) Co myslíte,že bude dál? Další část možná zítra, za vote coment, budu ráda! :))