Oktolus - ( Harry Styles - FF - CZ )

...minus 2 a odpočítávám...

Různé povídky a příběhy se nám snaží v něčem vždy otevřít oči, vidět svět jinýma očima. Všichni ti, co vymýšlí nové prameny světa, vytvářejí nové světadíly, vytvářejí nové postavy s rozdílnými vlastnostmi. Všimli jste si někdy, že mezi hlavními postavami, je vždy nějaká spojitost? Někomu umřou jeho rodiče, či sourozenci, někdo má sice dokonalý život, ale jeho život venku je až příliš brutální. V každém těchto příběhů, je někde do detailu popsaný smutek a žal. Lidé si tyto vlastnosti nechtějí připustit k tělu, někteří si ho připustí až příliš, na světě jsou pouze dva druhy lidí optimisté a pesimisté, nikdo jiný. Alespoň pro mne to tak vždycky bylo, ale od toho je nás na světě víc, ti kteří si myslí pravý opak, jiný názor. Lidé často sami sebe litují, co jsou za chudáky, většina z nás si někdy, ale ani neuvědomí, jaké bohactví vlastně má. Možná jsem ten pesimista, ale já vidím svět černě od základu, vidím v něm zatím jen to špatné, našla jsem jen to špatné, ale vidím u každého z jedinců na této planetě to světlo, pro které žijí. Aniž bych si to já uvědomila, to světlo musím mít ve své duši také, stejně jako největší sériový vrah, každý má na své straně světlo. Někomu bylo naděleno více, někomu méně.

Když by člověk měl o sobě napsat knihu, někteří by t popsali jen pár slovy, ale co kdyby měli rozkaz napsat o svém životě, svůj životní příběh? Víte, kolik miliard knih by na světě přibilo? Kolik lidí by navzájem sami sebe pochopilo? Každý uvažuje pouze nad tím, co by bylo kdyby? Jenže málo kdo uskuteční nereálné reálným. Je tu malé procento lidí, co to dokážou. Je skutečně pravda, že ten kdo chce opravdu dosáhnout nejvyššího, nedosáhne nakonec ničeho? Tento svět se ukazuje velice krutým, ale ve skutečnosti by nikdy krutým nebyl, vytvořili jsme si ho my sami, my můžeme za to, co se tu děje. Jsme v tom společně. A právě ti, co mají možnost to všechno změnit, jsou většinou těmi nejjedovatějšími parazity na této zemi? Bystří by si řekli. „ Svůj život uchopím do svých rukou.“ Hlupáci raději odpoví. „ Než aby se nadřel, zůstanu na krku ostatních.“

Z mého přemýšlení, pod velikým mohutným a nejspíše i velmi starým stromem, mě vyrušil míč, který mi přistál na hlavě. Všichni na okolo se začali hrozně smát. „ Hah..“ povzdychla jsem si sama pro sebe. Byl to fotbalový míč, usoudila jsme, že patří právě té početně veliké skupince, fotbalistů všichni se na mě dívali. „ Hej budeš jenom koukat nebo nám dáš ten míč?“ řekl drze jeden z nich.

„ S radostí ti ho i kopnu,“ „ Se určitě ani netrefí.“ Odfrkl si jeden z nich, na což se všichni začali smát, jak myslíte. Míč jsem vyhodila mírně do vzduchu, napřáhla nohu a kopla do něj, ten se okamžitě odrazil a jak jsem plánovala, praštil do hlavy oba dva kluky z týmu. Hned potom jsem si nasadila kapuci a odkráčela z místa činu. Hned potom jsem se vrátila zpět do školy, kdy nám asi za deset minut začalo odpolední vyučování. Což zahrnovalo jen volitelné předměty. Já měla umění společně s literaturou. Proč taky myslíte, že mluvím, tak jak mluvím, proč popisuju, to co popisuju? Dobrá otázka, avšak odpovědi se v tuto chvíli nikdo nedočká. Zašla jsem až na úplný konec všech chodeb, kde se nacházela má skříňka, vzala jsem si své věci a šla hledat učebnu. Šla jsem okolo stovky studentů, někteří si na mě ukazovali prstem jen proto, že jsem si dovolila uhodit a snížit sebevědomí dvou středoškolským řekněme to slušně blbcům.

Na poslední chvíli jsem našla učebnu, k mému překvapení nás tu bylo málo. No dnešní inteligence a chápání umění v mém věku, hodně klesá. Tím myslím to, že druhá volba místo umění bylo zkoumání nějakých kamenů? Opravdu netuším. Pro mě naprostá banalita. Sedla jsem si do přední lavice, nějak mi to nevadilo, tato učebna byla po někudy starší, ale úplně přesná pro přednášku umění, měla takový nádech. Vyložila jsem si své učení na stůl, spolu s mým sešitem dá se říct na vše, byl velice tlustý a skrývalo se v něm plno nápadu, či krezeb.

Pohlédla jsem ven z okna. Husté koruny stromů se vlnily do rytmu silného větru. Teplé sluneční paprsky prosvítaly skrze oblaka. I Když spousty lidé přemýšlí a snaží se zjistit, co se skrývá v celém vesmíru, i kdyby objevili známky života, vesmír se nedá celý prozkoumat. Můj pohled na toto téma byl, že naše rasa může být vyspělá v jistých technologiích, ale vezněme si jednu věc, my se ani nedokážeme k sobě chovat, jako lidi. Jako kultivovaní a vzdělaní lidé. Vesmír je jako nedopsaná knížka, která již nikdy do konce napsána nebude, její obsah skončí přesně v půlce. Tohle přemýšlení mě vrátilo zpět do hodiny, když akorát zazvonilo na hodinu. Nestačila jsem si všimnout, ale celá třída byla plná namyšlených a arogantních lidí na této škole. Bylo to na nich poznat, ovšem populární můžou vše, avšak nikdy si neuvědomili, že až škola skončí, nebude z nich nic a nikdo. Můžou mít stovky kamarádů, ale ani jeden nebude opravdový, tohle bylo prokletí populárních.

Dveře se otevřely a do nich vešel trochu silnější postarší profesor. S velikými brýlemi, jeho košile byla zastrčená ve společenských kalhotách. Avšak hned co vstoupil do třídy, svou kapuci jsem svlékla ze své hlavy. „ Třído, posaďte se,“ zavelel nám a tak se i stalo, všichni se usadili na svá místa. Vlastně hodinu umění jsme měli dvě hodiny za sebou. První hodiny byla, taková jako vysvětlování práce na další hodinu a tak, zadání bylo prosté něco říct, buď o sobě nebo o kultuře nebo o různých knihách. Avšak tato první hodina se nemohla obejít bez otázek na můj vzhled, snažila jsem se působit velice chladně a docela se mi to i dařilo, všichni ve mně viděli hrůzu, právě to každého odrazovalo, nejvíc v tom však měla prsty má jizva po půlce mého obličeje. Byli tam, i jak říkám ti „“nejúžasnější kluci“ na škole, za těch pár hodin, co tu sedím, jsem slyšela spousty holek před sebou, či za mnou povídáním o nějakých fotbalistech. Přesně v půlce hodiny jsme měli začít z prací, vše jsme měli dělat i přes přestávku. Hmm. Jak asi začít? Rozhodla jsem se spojit všechna témata dohromady. A tak jsem začala psát, na čistě bílí papír.

Byla již druhá hodina a všichni jsme měli přečíst před třídou svůj proslov, jak jsem očekávala, každý měl pouze jedno téma. Aniž bych si uvědomila, byl tu i ten, s těmi smaragdovými oči, možná si nikdo nevšiml, ale vím, že každá ta barva byla jiná. Předtím než začal číst, se na mě podíval se zvláštním pohledem. Povídal o sobě o svém životě, co by chtěl vystudovat a vše okolo toho, jeho rodiče ho prý plně podporují, ale na jeho slovech jsem poznala lež. Zkoumala jsem jeho každý pohyb, jeho úst. Skončil svůj proslov a byla jsem na řadě já.

„Jmenuji se Oktolus, neptejte se na mé pravé jméno, protože jej nezjistíte, ba ani důvod. Má minulost není důležitá, důležitá je budoucnost, avšak může se vám zdát tato má práce směšná, možná dokonce totálně banální, no pro mě ne. Svůj život bych popsala, jako jednu velikou tlustou knihu, která ještě stále nenachází konce, ba naopak je teprve na začátku psaní. Vlastně, každý z nás rozepisuju svou vlastní knihu a každý den je jako nová kapitola života. Každý z nás je zrovna na rozepsané kapitole jménem „Střední škola“.

Tato kapitola je zároveň spojená se spousty moderním uměním, málo lidí však ví, že sport je umění. Je to sice jistým způsobem velice odlišná kultura, ale zahrnuje se to těchto pravidel. Každá ze škol má velice tlusté záznamy o historii a kultuře, stačí se jenom dobře rozhlédnout. Jsem tu sice první den, spousta z vás mne nezná a ani nechce poznat, i když jizva, která hyzdí můj vzhled a dost otřásá hodně lidmi. Opovrhují mnou. Jen proto, že má tvář není dokonalá? Zeptali jste se někdy sami sebe, jste dokonalý? Na vašem těle se určitě najde něco, co by jste nejraději vymazali ze svého těla. Moje nedokonalost se skrývá za touto jizvou, ale vím, že tato jizva mi vždy budu připomínat čin, který jsem již docela dávno vykonala, byl to dobrý skutek. A já se teď ptám, vaše proslovy možná budou jednostranné, avšak se říká „neodsuzuj knihu podle obalu“, buďme chvíli moudří a mysleme jako knihy, přece jenom všichni se máme ještě, co učit. Jednou někdo kdysi dávno, mi připomněl důležitost této věty. „ Važ si toho, co máš dokavaď to plně neztratíš.“ A já se ptám, stojí vám všem za to, být ve škole někým, kým sami nejste? „

1437 slov? O_o A jaj :D nechala jsem se unést, ale prozradím vám jednu věc, příští díl už zdaleka, takový nebude, něco se stane, ale to je už na další část, kdyby jste byli tak hodní a mohli se k tomuhle příběhu vyjádřit? :)) každopádně za vote čtení , cokoliv budu ráda! :))