Pohled Laury:
Vzbudila jsem se. Vzbudila jsem se v bílé místnosti. Poznala jsem, že jsem v nemocnici. Bolela mě hlava, připadala jsem si, jakoby mi někdo vymazal paměť. Měla jsem odřenou bradu, lokty a šrámy na nohou. Chvíli jsem se rozhlížela po místnosti a zastavila se u dveří. Někdo tam stál. Byly to dvě postavy. Dva dospělí lidé. Povídali si. Najednou jedna z nich otevřela a vešla dovnitř.
Sedla si ke mě. Poznala jsem ji. Byla to moje máma. ,,Ahoj Laurinko, jak ti je?"zeptala se a objala mě. ,,Co se stalo? Kde mám brusle?"vykřikla jsem, protože moje poslední vzpomínka byla na moje 17té narozeniny, kdy jsem dostala kolečkové brusle.
Máma se nadechla a začala mluvit.
,,Víš, srazilo tě auto."sklopila zrak a měla slzy v očích. ,,No a ty brusle. Rozbily se." dořekla a já jen koukala s otevřenou pusou.
Chvíli jsem pobírala to, co mi mamka řekla. Neudržela jsem se a začala brečet.,,Kdo.....kdo mě srazil?"vzlykala jsem. Mamka nic neříkala. Seděla jsem v jejím objetí a brečela. Nakonec to ticho prolomila zdravotní sestra.
,,Paní, budete muset opustit tento pokoj. Pacient musí
odpočívat."oznámila. Mamka mě po chvíli pustila, dala mi pusu na tvář, rozloučila se a odešla. Zůstala jsem na pokoji sama.
ČTEŠ
Dárek (FF/w MenT, Tomáš)
FanfictionVýkřik. Můj výkřik a světla. Jediné 2 věci, které si pamatuju z toho odpoledne...
