TMNT-Leo-In The Name Of Love

3-Další den, další problémy

Bolela mě hlava a já si vytahoval
střepy z rukou a nohou. Když jsem všechny střepy vytahal usnul jsem.

Ráno jsem se vzbudil a hlava mě nebolela. ,,Zvláštní." Rukou jsem si přejel po obličeji a zarazil jsem se. ,, Co to sakra?!" Včera večer jsem si ošklivě rozsekl hlavu a pořezal ruku a teď moje hlava a ruka vypadali jako by se nikdy nic nestalo? Páni prohlédnul jsem si mojí druhou ruku i obě nohy. Nic jen zaschlá krev, ale řezné rány tam nebyly. ,,Zvláštní! " Pak jsem si umyl krev v louži. Ulomil jsem kousek ostrého plechu z okapu a řízl se s ním lehce do ruky. ,, a..au."
Z rány vytekla malinkatá kapička krve. Sledoval jsem jak stéká dolů. V tom jsem odtrhl pohled na ránu a sledoval jsem ji. Něco se dělo rána se zevnitř začala hojit a pak se celá začala zmenšovat. Asi po minutě byla rána zahojená. ,,wow...tak to je hustý a dost divný. " řekl jsem si pro sebe. Pak jsem asi půl hodiny přemýšlel jak moc se můžu zranit. Zvedl jsem se a vzpomněl jsem si na ten skok. Stoupl jsem si na okraj budovy a skočil na druhou. ,, co když to není jen skákání" zamumlal jsem si pro sebe. Podíval jsem se na druhou stranu budovy a rozběhl jsem se. Já běžel úplně normálně ale svět okolo se zase zpomalil. Došlo mi že se dokážu hodně rychle přemístit. Super rychlost. To mi znělo sice strašně divně, ale v podstatě je to pravda. ,, Takže hojení a super rychlost co dalšího? " řekl jsem pobaveně. Chvíli jsem testoval nové schopnosti a pak si jen tak sedl na okraj střechy. Chvilku jsem se na nic nesoustředil, ale pak jsem uslyšel hlasy dvou osob. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikdo tam nebyl. Zbytek dne jsem se jen tak procházel po střechách a pozoraval auta, nebo lidi.

Další 3 dny jsem buď přemýšlel, běhal, nebo jen tak pozoroval okolí. Ráno jsem se vzbudil celkem brzo a pozoroval jsem vycházející slunce. Byla to krása.
Najednou jsem uslyšel dvě dívky. Ty tentokrát nemluvili nahlas, ale šeptali. Nevnímal jsem to co říkali, snažil jsem se najít odkud vychází ty hlasy. Očima jsem se podíval na ulici a uviděl dvě ženy sedící asi dvě stě metrů ode mně. Jedna měla blonďaté vlasy, růžový svetr a modré šaty. Ta druhá měla hnědé vlasy, černé silonky a koženou bundu. Šeptali si navzájem do uší a já jsem je dokonale slyšel. Jejich pusy odpovídali pohybem slovům. Nechápal jsem to. Ustupoval jsem a zkoušel na jakou vzálenost je uslyším. Už jsem byl pár bloků od nich a i přes to všechno jsem je slyšel. Pak jsem jen slyšel jak se rozloučili. Zkoušel jsem poslouchat i další lidi a fungovalo to. Takhle jsem ztrávil celý den. Byl jsem z toho tak nadšený že jsem neustále jen běhal a poslouchal. Najednou jsem uslyšel pískat brzdící vlak. Předtavte si jak stojíte na nádraží a uslyšíte ten ohavný zvuk brzdícího vlaku. To samé jsem slyšel i já ale asi stokrát silněji. Najednou jsem začal slyšet víc a víc zvuků. Večerní město, troubící auta, hlasy lidí. To všechno jsem slyšel. Strašně to bolelo. Snažil jsem se zacpat si uši, ale to vůbec nepomohlo. Slyšel jsem snad každý zvuk ve městě. Bylo to tak hrozné a nedalo se to zastavit. Začal jsem se neuvěřitelně potit a nemohl jsem skoro dýchat. Lapal jsem po dechu ale přes nekonečnou mučící bolest hlavy jsem to nedokázal. Najednou jsem byl v nějakém tranzu. Jako bych byl zfetovaný nebo opilý. Všechno se mi točilo zatemňovalo se mi před očima a já se nemohl postavit. Najednou jsem v puse ucítil něco hodně zvláštního. Nemohl jsem vstát tak jsem se doplazil v bolestech k požárnímu schodišti. Slezl jsem o jedno patro dolů. Tedy spíš jsem se tam zkutálel. Opřel jsem se o zábradlí a otočil jsem se. Najednou jsem se zděsil a zarazil se. Uviděl jsem svůj odraz v okně. Moje oči svítili žlutě a v puse jsem měl zuby jako pes nebo nějaká jiná šelma. Byly dlouhé, špičaté a hodně ostré. Asi takové jako mají vlci nebo lovečtí psi. Pak si pamatuji jen záblesky.