Nebe barvy života

Obraz

Vítr jí rozhazoval vlasy všude kolem obličeje a z jednotlivých pramínků tvořil vlnky, kličky a jiné různé obrazce.
Bylo po dešti a krajina byla stále ponurá.
Mokrá a ponurá. Smutná, bez náznaku života, stejně jako dívka která stála na vrcholku malého kopce a rozhlížela se po údolí.
Zlomená a ztracená.
V hlavě se jí vybavil obraz který vysíval na stěně chalupy její babičky.
Dívka která seděla na kopečku, vedle upravené kupky sena. Vítr ji rozhazoval vlasy a ona koukala něakam daleko do údolí.
Byly stejné. Ona a ta dívka z obrazu.
Jejich příběh se shodoval i když navzájem o tom nevěděly. I když byly z jiné doby a jiných poměrů tak jejich životy byly do této chvíle téměř totožné.
Téměř.
V tuto chvíli se jejich příběhy rozcházely.
Když by se někdo obrazu věnoval déle a podrobněji, všiml by si skoro neznatelného a však upřímného a spokojeného úsměvu na dívčině tváři.
Na ni by se mohl dívat kdokoli a jakkoli dlouho, ale úsměv by nenašel.
To byl ten rozdíl. Příběh dívky z obrazu dopadl šťastně. Všechno se vrátilo zpátky a ona mohla být šťastná tak jako před tím vším.
Odhrnula si z obličeje své husté, tmavě hnědé vlasy, i když věděla že vítr je nafouká zpět a naposledy se rozhlédla po údolí.
Svět ve kterém do teď žila. Její domov, který se skládal z tolika míst a místeček. Všechny schovky, základny, tajemná zákoutí a miliony vzpomínek s touto zemí spojených.
To všechno se teď chystala opustit.

Po té se otočila a naskytl se jí pohled na svět, na druhé straně kopce.
Byl jiný. Tak jako teď ona.
A to byl její osud.
Změnit se. Čekal ji teď nový svět, nový život.
Stáhla si vlasy do culíku, obula si boty. Zapnula si mikinu a usmála se na svůj odraz v display telefonu.
Nasadila masku za kterou se bude muset po zbytek života skrývat a vydala se vstříc novému životu.
Vítr šeptal všechna jména která teď opouštěla a chystala se na ně zapomenout.
Snažil se ji přesvědčit že má i jinou možnost. Že všechno nemusí skončit takhle.
Jenže už bylo pozdě. Už se toho stalo moc na to aby dívka viděla ještě jinou možnost. A toto bylo jen její rozhodnutí.
Naposledy se nechala ovát větrem který ji byl věrným přítelem po celý dosavadní život a seskočila posledních pár kroků do údolí krytého okolními kopci, kam už vítr nemohl.
Teď už ji s jejím předchozím životem nespojovalo vůbec nic.
Hlava byla prázdná a vzpomínky pryč.
Už to nebyla ona.
Vlastně ano. Vlastně o tom ani nevěděla, ale hluboko v kapse její černé bundy odpočíval azurově modro fialový krystal, zhruba ve velikosti vlašského ořechu.
Ten teď skrýval vše.
Jediný kamínek a mohl by zničit celý její nový, právě získaný život.
Stačil by jen jeden dotek a všechno by se znovu rozpadlo.
To ona ale nevěděla.

Usmála se a vkročila vstříc, drtivé vlně poznání.