Prostředí vlaku nebylo z daleka tak příjemné, jako to venkovní, ale přišlo jí nějakým způsobem divné, sedět venku na lavičce a čekat až na poslední minuty před odjezdem. Snad se bála, že by se příliž nechala unést okolním světem a vlak by jí ujel. A tak rozcuchaná dívčinka nižšího vzrůstu, ve vojenské bundě nejistě vystoupala schůdky do vlaku a po projití předsíňě se usadila na volné dvoj sedadlo. Vlastně skoro celý vlak byl prázdný. Moc lidí jím nejezdilo.
Posadila se k oknu a když v jeho odrazu seznala svůj vzhled vyhovujícím, věnovala se už jenom krajině venku.
Byl únorový večer, který se už už chystal přehoupnout v noc, i když bylo teprve něco kolem půl sedmé. Potemnělá obloha vyháněla poslední červánky kamsi, kam už její oko dohlédnout nemohlo. I tak se ale zdál večer zvláštně nabytý klidem a tajemnem. Zpívali poslední ptáci a dávali tak najevo, že tento Únor se chýlí ke konci a brzy nastane jaro. Její oblíbené období. Pozorovala malá špinavá nástupiště, dráty, které nad nimi vedly a za nimi vysoké topoly, tvořící tmavé siluety na obzoru.
Pak už ale nepozorovala nic, protože dříve než se vlak vůbec rozjel, setmělo se.
Ozvalo se hlášení o tom, že je tento vlak bez průvodčího, náprava sebou cukla a rozjela se.
Dívka se pomyslně plácla do čela a sama nad sebou nevěřícně zakroutila hlavou. Nejezdila tímhle vlakem zas tak často a tak zapoměla, na nepřítomnost průvodčího. Byla by si lístek nekoupila.
Nebyla lakomá, ani zlomyslná, ovšem jen málokdy dokázala odolat známému rčení že, co oči nevidí, to srdce nebolí.
ČTEŠ
Nebe barvy života
Cerita PendekStřípky příběhů, úryvky úvah. Neznámé světy ukryté v tisíci slov. Sbírka krátkých povídek, které ne vždy mají jasný konec. Mnoho z nich je inspirováno skutečným děním. Ale nezapomínejte, jedna věc je inspirace, druhá je skutečnost. Příjemné čtení
