Nebe barvy života

Lidskost

Nejspíše jsem rozklíčovala jednu z mnoha otázek na kterou je tisíce odpovědí. Každá je jiná, přeci je každá svým způsobem správná.

Jsem a vždy jsem byla jiná.
Ale ne tak jiná, jak si to většinou představujeme.
Neumím hrát na klavír, zpívat, rychle běhat, brylantně koketovat ani rychle počítat matematické úlohy.

Jiná v tom špatném slova smyslu.

Víc myslím než činím. Nechávám si své poznatky pro sebe, ač mnohdy by mohly být okolnímu světu nápomocné.

Nevěřím na lásku, nepodporuji dlouhodobé vztahy.
Nenacházím si přátele.

Nechám si poradit, ale ostatním nepomohu.
Nevcítím se do ostatních, už jen proto že ani nijak nechci.

Proč jsem ale taková? Proč jsem jiná.

Dlouho jsem se jen utápěla sama v sobě a snažila se na to přijít.
Jestli bych na to přišla sama nevím. Osobně si myslím že ano, jen by mi to trvalo déle.
Ale našla jsem někoho, kdo mi s tím dokázal pomoci. Ač nereálná, výborně propracovaná postava ze seriálu.
O seriál jako takový nešlo. Šlo jen o vnitřní poslání, které se každému mohlo zobrazovat jinak.
Mnozí za hradbou milostných zápletek a nahraných úsměvů nenašli nic a dívat se přestali. A možná to bylo jen mou vsugerovaností, nebo tím že jsem na tom seriálu vyrůstala, ale já našla přesně to co jsem už dlouho hledala.
Odpověď.

Otázek bylo tolik...
-Proč nejsem jako ostatní?
-Proč mě nemají rádi?
-Nezapadám. Proč?
-Jaktože jsem sama?
-A proč mi to ale vůbec nevadí?
-Jsem něčím špatná, provedla jsem snad něco o čem jsem ani sama nevěděla?
-Proč se mi pomalu ale jistě, boří svět?
A odpověď stačila jedna.

Lidskost.

To byl důvod toho všeho.
Já ji postrádala.

Myslela jsem a jednala jen jako zvíře. Všichni tvorové na planetě jsou vlastně zvířata, která se jen rozdělují na druhy, poddruhy a podobně. Ale tak jako jenom ptáci umí létat, jako gepardi jsou nejrychlejší, strašilky se požírají při sexu, chameleoni mění barvu, tak má každý svůj druh speciální vlastnost, se kterou funguje tak jak má. A tou lidskou vlastností byla právě ona lidskost.
Tu jsem postrádala a proto jsem byla nefunkčním článkem společnosti.

Nepatřila jsem nikam.
Nebyla jsem jako ostatní tvorové. Neměla jsem srst, čtyřy nohy, zobák, ocas, nebo ploutve. Tudíž jsem nepatřila k nim. Zároveň jsem ale nepatřila ani sem.

I přes to že mi to teoreticky bylo jedno, mě život nudil.
Neustále jsem přemýšlela nad tím jestli opravdu nikam nepatřím. Že tu musí být možnost, jak se toho zbavit. Jiný svět, druhá šance? Ale obojí bylo jasně nereálné.

Každý měl v životě něco, kvůli čemu žil, něco co mu svět mohl nabídnout a jemu stálo za to hnát se za tím, ať už slepě, nebo s výsledkem.

Já nic takového neměla.
Svět mi neměl co dát ani nabídnout.
Život smysl dával. Být jen dalším článkem ve fungující společnosti. Nabízet a rozdávat, poskytovat a být jako každý jiný.

Život smysl dával, ale neměl. Asi jako když se snažíte vysvětlit malému dítěti že jsou ty sladkosti nezdravé a tudíž mu je nekoupíte.
Dítě tak bude vědět že jsou nezdravé. Nebude je jíst, přecpávat se, zvykat si na ně. Nebude mít problémy s váhou a posměch ve škole. Bude podporovat dobrou věc, bude zdravé a chytré. A jednou to zase předá dál. Smysl to dává.
Ale jelikož to malé dítě ještě nemůže pochopit a čokoládu si stejně vydupe, nemá smysl mu to celé vysvětlovat.

A tak to bylo u mě.
Akorát s tím že dítěti chybělo pochopení a mě lidskost.

"Že by bylo líp v jiným světě? No to jo ale jak se tam dostat?" uvažovaly jsme občas s kamarádkou.
S tou jedinou která tak nějak zakrývala můj nedostatek.

"Věříš na posmrtný život?" zeptala se nakonec.

"Nevím," protáhla jsem jen.
Další slova ani nečekala.
Byla chápavá a přizpůsobivá.

"No že tam je možná jiný svět. Jen věřit, co ty na to? Ale je to asi otrava čekat třeba až sto let. Samozřejmě pro toho kdo věří. Já třeba ne. Já věřím jen na život. Nebo se prostě jen narodíš znovu, v kůži někoho jiného a dostaneš další možnost, žít tak jak chceš. Mmm?"
Občas mě její milost až lehce vytáčela, ale byla taková a já to respektovala.
Ovšem nedala se jí upřít pravda, kterou měla.
×××
Ať mělo následovat cokoliv, pořád to bylo lepší, než zpoza zašedlého skla pozorovat jak svět nudně běží dál.
Vědět ale nemoci to někomu říct. Už jen proto, že moje chybějící lidskost způsobila to, že jsem si všechny takové poznatky, sobecky chtěla nechat a taky nechala pro sebe.

"Už jsem čekala dost dlouho. A dál už čekat nebudu."
Spolkla jasem poslední pilulku, zachumlala se do teplé peřiny a naposledy usnula.