Ráda jsem si prohlížela věci.
Napřed vždy jen tak, abych zhodnotila, jestli se mi líbí nebo ne a pak až jsem se vracela k těm, o kterých jsem usoudila, že jsou hezké. A tím jsem dokázala trávit neskutečné množství času. Prohlížela jsem si každý kousek dané věci, ať to byla moje kočka, kytka, pomalovaný sešit, krajina, můj dům, nebo hezkej kluk. Pravda, trávila jsem tím spoustu času, ale jen k některým věcem jsem se vracela s vyloženou natěšeností a úžasem. Ty jsi byl jednou z nich.
Začalo to poměrně nevině. Filmová noc ve škole. Kdo by řekl, že by se z toho mohlo stát cokoliv jiného než koukání na filmy. Naše třída odjakživa byla jeden velký, pevný celek. A ačkoliv jsme byli jen v devítce, měli jsme všichni se všema velice dobré vztahy. Mohli jsme neomezeně věřit komukoLiv. A podle toho jsme se k sobě taky chovali.
A tak, když se filmy oficálně dohrály a učitelka odešla spát do vedlejšího kabinetu, my jsme začali vymýšlet co teď. Po chvíli lehkého dohadování, se skupinka těch co ještě nechtěli spát, sebrala a odešla do jiné třídy. A co jiného by jsme tam mohli hrát než flašku. Ale nebyla to žádná řezba, tak jak to obvykle bývá. Navzájem jsme se respektovali a věděli jsme, kde jsou meze normálnosti. Takže sem tam jsme se dozvěděli peprnou historku, obejmuli se a dali jsme si pusu na tvář. Jak jsem říkala. Žádné drama.
Poté, odpadlo ještě pár lidí a zbylo nás tam už jenom šest. Tři holky a tři kluci. Nejdřív, to začalo nabírat na úrovni úkolů. Jako třeba olíznutí něčího břicha, což pardon, ale to byla píčovina. Pak si to ale naštěstí všichni přítomní uvědomili. Jenže všichni byli hrozně líní cokoliv jiného vymýšlet. A tak se zavedlo ochmatávací kolo. Kluci si postupně střídali flašku a pokaždé si zatočili a na kterou z holek to padlo, té mohli dát buť pusu na pusu (ale pořád jen takovou tu dětskou), sáhnout jí na prsa, nebo na zadek (což já jsem zatrhla, protože na část svého těla která se nacházela od prsou dolů, jsem se nemohla ani sama dívat a ještě tohle mi tak chybělo). Nebo to mohli libovolně kombinovat. Už v té chvíli jsem tak nějak žÁrlila pokaždé když sis vytočil nějakou jinou, než mě. I když to bylo zvláštní, nikdy předtím jsem k tobě totiž nic necítila a tak mi přišlo kurňa divný, jaktože teď v duchu vyšiluju.
No a pak přišlo poslední kolo.
O mě bylo tak nějak průběžně známo -a během té hry jsem to i několikrát zminíla- že je mi tak nějak víceméně jedno co se semnou děje. Možná to vypadalo jako bych byla kurva a bylo mi to jedno, nebo tak něco, ale ono to bylo je a vždycky bude o něčěm úplně jiném. O něčem mnohem složitějším. Ale to je jiný příběh.
A pokud já vím, tak o tobě se zase tak nějak v povědomí vědělo, že se umíš líbat.
A tak ty magory nenapadlo nic lepšího, než nás vyhecovat k tomu aby jsme zahájili líbací kolo. Chvíli jsem se klepala, chvíli mi byla zima, chvíli se mi motala hlava, z toho že bych něco takového měla provést (viz jinej příběh). Ale nakonec jsem se dala ukecat. Už dopředu jsem věděla, že to bude katastrofa, protože co já jsem měla za zkušenosti, bylo jedno líbání se s kamarádkou, kvůli tomu, že jsme se nechaly vyhecovat, aby jsme to mohly pak s ostatníma holkama poslat nějakýmu kreténovi, kterej si s náma psal přes mobil jedné z nás a nevěděl že je nás tam tolik a my mu nakecaly, že jsme lesbičky. No a pak ještě bývalý kluk, ale to byly dost katastrofické zkušenosti. Ale.
Do dnes, jsem nepřišla na slovo, které by přesně popisovalo, to jak jsem se v té chvíli cítila.
Myslím, že kdyby někdo dokázal vymyslet slovo které by zahrnovalo slova: divný, nádherný, nečekaný, překvapivý, děsivý, kurevsky úžasný, do budoucna kataStrofální, nepředvídatelný, nejlepší a ještě mnoho dalších rozličných slov, bylo by to to správné.Obecně jsem měla zlozvyk, při líbání moc uvažovat. Ale tentokrát se mi to i docela vyplatilo. Protože jediné co jsem dokázala vnímat, bylo to všechno co na tom bylo dobře. Ne jako ty ostatní katastrofy do teď. Ne, nic takovýho. Všechno bylo tak jak mělo. Aspoň co se mého názoru týká. Jak jsi to viděl ty, jsem nikdy neměla šanci zjistit.
Trvalo to dýl než jsem si původně představovala, ale o to lepší to bylo.
A v tu chvíli to začalo. Už jsem v tom lítala zase. Nekonečná propast zmatků a trápení. Temné místo bez kouska světla a možnosti pochopení, co se to s mojí myslí děje. City. To byla, je a vždcky bude moje jediná, ale taky sakra velká slabina. Už tak dlouhou dobu jsem s nima vedla souboj. Bála jsem jich jako ničeho jiného.
A když se k, už tak nezdravým, citům přidá ještě jiné zlo a to vsugerce, vznikne psychické moře nářků a trápení, které nemá břehy.
A přesně to se stalo i semnou. Vsugerci jsem si vždycky dokázala udělat opravdu velkou a přesvědčivou. Ale tuhle vypěstovanou schopnost jsem používala jen v krajních případech a jen pro to aby mi pomohla. Myslela jsem že vypěstované a uměle vytvořené vlastnosti mám plně pod kontrolou. A taky že to tak z většiny bylo. Až na tu zkurvenou vsugerci.Najednou mi ve škole přišlo, jako by ses na mě díval častěji, jako by ses semnou sem tam bavil víc než normálně. Přičemž normálně bylo vůbec. Jako by se naše pohledy setkávaly častěji, než by bylo normální.
Věděla jsem, že je to jen výmysl mé pomatené hlavy, ale nemohla jsem se toho pocitu zbavit. A to je právě to moře. Vím že je to všechno jen výmysl, ale přes to se ho nedkážu zbavit. Přesto nikdy nedoplavu ke břehu.
Nejdřív jsem to moc neřešila, ale pak jsem si začala uvědomovat sKutečnosti. Prostě se to jen stalo. Jen se to stalo. A jen já jsem ta, která z toho dělá zbytečná dramata, namísto toho aby to jen přešla. Asi stejně jako ty.
Je to jen výmysl. Nic víc než přelud. Je to píčovina. Je to naprosto nereálný. Je to špatný, destruktivní. Sama se toho bojím, sama to nechápu. Akorát mi to zhoršuje psychiku.
Vždyť jsi sama řekla že se kničemu podobnýmu už nevrátíš.
Neexistuje na to lék, na kterej nepotřebuješ předpis. A předpis na ty léky co existujou zase neseženeš.
Tohle všechno já moc dobře vím. Ale narodila jsem se s vyvinutým cítěním a ne myšlením. A není mojí chybou, že jsem se musela dostat úplně někam jinam než jsem původně měla být, abych mohla s cítěním bojovat. To je jinej příběh ale podstatou je to, že jsem nikdy neměla být tou, která víc myslí než cítí. Ale přesně o to se teď snažím, protože kdybych se nechala unést jen cítěním. Zničilo by mě to. Ale protož zbytek osobnosti není tak silnej abych to cítění dokázala vymazat, ničí mě to i tak.
Tohle vlastně nemá žádnej konečnej závěr, a když nad tím uvažuju, tak ani smysl. Chtělo by to říct o čem tahle slátanina vlastně byla. Stačilo by jedno slovo, ale to je právě to, kterého se bojím ze všech nejvíc. To které jsem celou dobu schovávala za cítění. Bylo to o přemrštěných reakcích jedný ne příliž inteligentní ani ne příliž vypadající holky. Vlastně je ta holka takové nic ve společnosti.
Světem jenom proplouvám. Zpětně mě nikdo nevidí. Jako bych byla nic.Takže o přecitlivělém nic a o mé noční můře.
O něčem co začíná na L a má to pět písmen. Že prý je to ta nejsilnější emoce. Já myslím že mimo jné, je to i nejjistější a nejrychlejší způsob jak někoho zAbít zevnitř.
![](https://img.wattpad.com/cover/119031801-288-k302399.jpg)
ČTEŠ
Nebe barvy života
Short StoryStřípky příběhů, úryvky úvah. Neznámé světy ukryté v tisíci slov. Sbírka krátkých povídek, které ne vždy mají jasný konec. Mnoho z nich je inspirováno skutečným děním. Ale nezapomínejte, jedna věc je inspirace, druhá je skutečnost. Příjemné čtení