Nebe barvy života

Tma

Sedím na studených schodech, kouřím cigaretu a nechávám studený déšť, aby mně promáčel skrz na skrz.
Típnu ji a zahodím.

Jak jsem se sem vlastně dostala? Napadne mně.
Proč mám černé vlasy, piercing, pořezané nohy, kouřím a jsem namalovaná do tmavých odstínů, které se stejně rozpouští ve vodě, neustále padající k zemi.
Proč jsem single a nemám přátele?

Za to, za všechno může ten debil.
Ale dneska jsem mu vlastně přišla poděkovat.

Až teď si vlastně uvědomiji že než přišel on, neznala jsem temno.
Byla jsem malá, naivní a veselá holka, která bezmezně věřila na lásku a sama byla též zamilovaná.
Jenže do špatného.
Jen sis pohrál a odhodil mně.
Kdyby jen odhodil, ty jsi zničil mou světlou stránku.
Už na lásku nevěřím, už se nikomu nesvěřuji, nikomu nevěřím. Žiju jen sama se sebou, ve svých vlastních normách a pravidlech.
Mám vlastní svět. A je dokonalý.
Dobu trvalo než jsem ho vytvořila a párkrát jsem to málem nepřežila.
Ale to že tu teď sedím je důkazem toho že jsem to zvládla.

Touha po tom, ukázat ti že nejsem tak slabá, mně donutila vymazat ze sebe veškeré emoce a opět se vzchopit.

"Chtěla bych ti poděkovat" zašeptám a vstanu.
Posadím se na mokré, kluzké zábradlí a pomalu jedu dolu.
Tak jako ty před týdnem.
S tím rozdílem že tenkrát svítilo slunce, nebyla jedna hodina ráno a ty jsi jel na scateboardu.

Chtěl jsi se před ní vytáhnout.
A to tě stálo život.

Ty jsi nestihl seskočit včas a auto nestihlo zastavit.
Byl jsi na místě mrtvý.

Sesednu z konce zábradlí a přejdu silnici.
Posadím se do mokré trávy a začnu prohledávat kapsy, své oblíbené černé bundy.
Po třetím zlomení zápalky se mi konečně podaří zapálit malou, čajovou svíčku.
Postavím ji do skleničky a nechám ji aby osvětlila prostý, dřevěný křížek a pár kytic.

Zbylo z tebe už jen pár vzpomínek, tenhle pomníček a jeden podivný výtvor.
Tím výtvorem, jsem já.
Nevěděl jsi o tom, přestali jsme se vídat. Ale byl jsi to ty, kdo mně udělal takovou, jaká teď jsem.

Vytáhnu si z vlasů malou kopretinku a položím ji vedle svíčky.
Kytky jsi obecně nikdy nemusel, ale jestli že tě někdo donutil vybrat si nejoblíbenější. Byla to právě kopretina.

Slzy které kompletně dorozmáčely mou řasenku, byly důkazem toho, že přeci jen, ve mně ještě nějaké emoce zůstaly.

"Díky, že jsi mně dostal až sem" šeptnu naposled a přestanu brečet.
Teď už jsem ze sebe dostala i ten poslední zbyteček emocí, co zbyl.
Teď už jsem byla opravdu kompletní.
Dokončil jsi mně.

Zvednu se, otočím se a vydám se zpět, vstříc neprostupné tmě.