Nebe barvy života

Zídka a neexistující čas

"A co když umřem oba?" zaváhal blonďatý chlapec.

"Tak to bude pořád lepší, než kdyby umřel jenom jeden z nás."

"Mmm... Pravda."

"V tomhle světě je už všechno jedno. Realitu jsme opustili dávno a očividně nám to vyhovuje. Ale pokud to znamená zaplatit životem, budeme se ho muset vzdát, ať chceme nebo ne...." usoudila hnědovláska a sama pro sebe se usmála a dala tak poslednímu slunci možnost vytvořit pár odlesků na jejích rovnátkách, které shodou náhod měl i zmíněný chlapec. Jen na chvilku se po něm podívala a znovu, klidně pokračovala.
"Máme svůj malej vesmír a ten říká, že ani nepoznáš tu chvíli, když umřeš. Možná jsme mrtví už teď?"

"Tak pokud takhle vypadá být mrtvý, je to to jediné, co v životě chci. Umřít."

"Jak kontrastní. Ale souhlasím."

A čas plynul.
Seděli na většinově rozbořené zídce, ze starých kamenů a sem tam trhali stébla trávy, jež už zídkou stačila za ty roky prorůst.
Slunce zapadalo, vítr foukal a cuchal tak jejich hladké vlasy. Dlouhé vlasy, které miloval jak chlapec na děvčeti, tak děvče na něm, i když ty jeho byly přeci jen o mnoho kratší.

Už nemluvili, nepotřebovali. Měli pravdu. Čas pro ně neexistoval a vlastní neustále se rozpínající vesmír, jim povoloval snad nějaký druh telepatie.
Seděli vedle sebe, jeden o druhého opření a i když si byli zdánlivě blízko, ve skutečnosti se jeden druhému báli říct co cítí a to mezi nimi vytvářelo jakousi temnou a nepřehlédnutelnou propast.

Nenapadlo je že tohle neznamená být mrtvý, ale žít, a že pak jediné co v životě chtěljí, je právě žít.
Tenhle způsob přístupu oba ztratili, ještě dávno před tím než se poznali. A ono střetnutí je ještě utvrdilo v přesvědčení o tom, že tenhle přístup je lepší.

A tak jen dál, pomalu usínajíce, seděli na zídce, užívali si přítomnost jeden drhého, i když o tom navzájem nevěděli a po očku kontrolivali, jestli jsou březová alej, přilehlý les a louky pořád tak opuštěné jako vždycky. Nechali neexistující čas plynout a jejich pocity se ve vzduchu samy mísily.