nemůžu se na sebe podívat do zrcadla,
i kdybych chtěl
bejt jinej, ne tak jinej ale spíš stejnej,
jako ty nebo ti který neznám ani jménem,
natož duší a osudem.
neumím se usmívat, ale někdy mám líce jako opuka v žáru, v plamenech
a to jen z toho, že je mi prý vidět až do žaludku.
na očích, skrz mý oči koukám, je to vidět?
ne za ruku, ale do ruky klidně, gesta rukama, ale krom slov nic.
hvězdy tenkrát přály, nebo bůh, nebo co je tam nahoře,
do tý doby než odešel páv, kterej si narychlo nalepil na prdel zářivý péra, aby to všichni i potmě viděli.
