Nechci chodit do školy.
Nechci chodit do práce.
Nechci.
Chci bejt volnej jako pták, žít z momentu na moment, nemít minulost, nemít budoucnost. Chci proudit jako voda, brát na sebe všechny tvary, zahodit společenský konvence, nebejt ničím a nikým svázanej. Chci se naučit esperanto, odstěhovat se do Norska a tam v nádherný neposkvrněný přírodě u křišťálově čistýho horskýho jezírka v malý chatce šťastně umřít až přijdou léta.
Co mi v tom brání?
Když o tom přemýšlím, najednou mi hlasitěji bije srdce. Mohl bych to udělat mohl. Ale bojím se. Bojím se, že by po mně nic nezbylo, že bych nebyl přínosem lidstvu, té samé společnosti, kterou pohrdám. Že bych se opravdu obrátil jen v ten prach.
Ach, moje ego! Odkojené společností, na co mi jsi? Musím tě odříznout jako nádor. Jsi mi tíží.
Kdybych to udělal, nikdo by se to nedověděl. Byl bych nikým. A to se mi příčí. Proč?
