Bratranec jménem: Ross Lynch

•EPILOG•

V rychlosti jsem si uklidila budnu, abych nepotkala Rosse a šla do pokoje. Popadla jsem kytaru, která zachraňuje většinu situací a začala hrát písničku Superhero. Po pár sekundách jsem uslyšela tu samou písničku, ty samý slova, tu samou část zvenčí. Přistoupila jsem k oknu a viděla, jak Ross stojí na verandě a kouká na mě. Otevřela jsem dveře nazula boty a šla za ním. Zastavili jsme se uprostřed zahrady, zpívali a koukali si do očí. Jako ve filmu. Pomyslela jsem si a ještě víc se usmívala. Já se usmívala, ale Ross ne. Tvářil se ztrápeně a mně ho bylo neskutečně líto. Byl ale hrozně roztomilej. Při dohrání písničky jsem přehodila kytaru na záda a on pak taky. Přistoupila jsem k němu a stejně jako před pár minutami ho chytla za ruce.

,,V tom parku jsi mě to nenechal doříct, takže bych si přála ti to říct teď a se vším se přiznat. Už od začátku jsem doufala, že to takhle nějak dopadne. Ne teda přímo takhle, ale chápeš." Odmlčela jsem se. ,,Nikdy jsi mi nebyl jedno a vždycky mě bolelo tě vidět nějakou jinou holkou, než jsem byla já. Žárlila jsem a to něco znamená. Když jsi byl v nemocnici, měla jsem dost času na přemýšlení a dospěla jsem k závěru, že tě mám ráda. Vlastně víc než ráda. Nejdřív jsem si myslela, že milovat je moc silný slovo, ale teď už si to nemyslím. Je to tak. Taky tě miluju, Rossi," domluvila jsem a zahleděla se mu do očí. Lehce jsme se k sobě naklonili a spojili naše rty. Pak se ale odtáhl a zamračil se.

,,Takže už budeš jenom moje a ničí jiná a já jenom tvůj a ničí jinej?" pozvednul obočí.

,,Já jenom tvoje a ty jenom můj," s úsměvem jsem přikývla a opět spojila naše rty. Bylo to jako náš první polibek, ale přeci jen byl jiný. Byl to náš oficiální polibek ve vztahu. Dlouhý a plný lásky. Bylo nám úplně jedno, že nám sněží na hlavy, je pár stupňů pod nulou a my stojíme venku, na zasněžené zahradě jen v tričku a teplácích. Hřeje nás naše vzájemná láska.