Strážci času

1.kapitola

Ve vzduchu se vznášel zvláštní pocit, jež rozhodně nevěstil nic dobrého, tedy alespoň podle Cassie Redfoxové, nadšené fanynky detektivek a fantazy příběhů. Obvykle se soustředila spíše na reálné předměty, které zkoumala do posledního detailu a hledala stopy padoucha, jenž jí snědl sušenku. Samozřejmě jí bylo sedm let a jediná detektivka, kterou její oči spatřily ležela v knihovničce a nesla název Agent Packa, záhada spadlé větve. Teď však už o deset let starší puberťačka nebyla tak naivní, ale přesto nějak podvědomě tušila, že tenhle den nevěstí nic dobrého. Snad je to stres z nové školy?
Nadechla se a vešla do rozlehlé budovy z osmnáctého století, tak si to alespoň přečetla v brožurce o Brockwallově univerzitě. Na stropě haly vysel krásný křišťálový lustr, osvětlující kožené sedačky a stolek vprostřed. Obrovská vytrážová okna však také do místnosti vnesla světlo, a kdyby ani to nestačilo, v mezerách mezi okny vysely svícny ze zlata.

"Slečna Redfoxová?" Ozval se ochraptělý hlas asi sedmdesátileté dámy v krásných modrých šatech.

"Ano, to jsem já." Vydala ze sebe Cassie, ještě pořád ohromená interiérem střední školy.

"Pojďte za mnou." Otočila se starší paní a svižným krokem zamířila k mramorovým schodům potaženým červeným kobercem. Jak Cassie z vystupování oné dámy usoudila, byla to ředitelka školy. Šedé vlasy v drdolu dodávaly jejímu vzhledu přísnost a výraz jen podtrhával Cassiiny dojmy z ředitelky. Cestou jí ředitelka Alessandra Westová-jak se představila- povídala o historii školy a ukazovala jí různé učebny. Cassie si snažila cestu zapamatovat, jenže po třetím schodišti a odbočení doprava usoudila, že se někoho bude muset zeptat na cestu.

Když konečně došly ke dveřím s číslem 34, dostala Cassie klíč od poķoje a ředitelka odkráčela. Pokud si říkáte, proč byla menší brunetka ubytovaná na koleji, když její rodiče bydleli v Londýně, tak a) jejich dům byl úplně na okraji Londýna a na opačné straně, než škola a b) Clare-její adoptivní matka- říkala, že by si Cassie měla zkusit život správné středoškolačky a bydlet ty dva roky na koleji. Což spíš vnímala, jakoby se jí chtěla zbavit, ale co už.

Jen co zašramotila klíčem v zámku, ozvala se dunivá rána a následný znuděný sten. Cassie nakoukla dovnitř a první, co spatřila, byla její nová spolubydlící válející se na zemi s naopak nasazenými brýlemi a knihou na hlavě.

"Ehm..." vydala ze sebe blondýnka s obličejem ve tvaru srdce a snažila se postavit, jenže při její nešikovnosti uklouzla na knize, kterou ještě před chvílí měla na hlavě a dostala se zase zpáky na tvrdou zem. Cassie ještě chvíli nevěřícně zírala na svou novou spolubydlící, než jí došlo, že by jí mohla pomoci. Beze slova se sehnula a začala sbírat knihy poházené na podlaze.

"Panebože, to je trapas. Já.. já jsem asi usnula.." koktala dívka a při tom nespustila pohled ze svých bot.

"To znám... někdy čtu knihu, která se pořád a pořád nechce dostat ke konci, že pak usnu." Uchechtla se Cassie a položila zbytek knih na blondýnčinu postel.

"Ehm.. já jsem Adelyn, ale říkej mi Ady, je to takové míň staromódní." Usmála se Ady a sedla si na svou postel.

"Dobře.. Ady, já jsem Cassie." Představila se hnědovláska a začala si prohlížet pokoj. Modře vytapetovaný podkrovní prostor, vybavený jednou menší skříní z dubového dřeva a vyšší z břízy vypadal celkem útulně, a i když nebyl zrovna nejmodernější, čekala horší podmínky. Tak tohle je pokoj, ve kterém strávím dva roky s mou potřeštěnou spolubydlící, říkala si Cassie a podívala se na blondýnku, zrovna prohrabující knihy. I když ji moc dobře neznala, připadala jí sympatická a první dojem tedy udělala vzkutku... originální. Jakoby v Ady viděla sebe, protože ona sama nebyla bezchybná, zvlášť v případě, kdy mluví s klukem. Jednou se začala tak třást stresem, že se onen mladík bál, že má zimnici.

Jednoduše cítila, že Ady bude ta správná kamarádka na dva roky v téhle škole.