Prolog

97 18 0
                                    

1899, Londýn

Na zemi ležící dívka se snažila nevšímat si bolestivého tlaku na její hrudi a rudé tekutiny obarvující světlé šaty, i když to nebylo možné. Když člověk umírá, nemůže se tím přeci nezabývat! Hyde park byl až děsivě ponurý a ani to nedodávalo poslední chvíli Sandrinina života- jak by řekl Nate- umírací atmosféru. Při vzpomínce na Nathaniela Greenwooda se dívčino tělo samovolně otřáslo a z očí se jí spustil vodopád slaných slz. Věděla, že jeden život končí a druhý začíná, ale měla by se s ním alespoň rozloučit, přeci jenom sto let je docela dlouhá doba.

Ticho prořízl zvuk klapajících bot, jenž by hnědovláska poznala všude na světě. Nateovy hnědošedé oškubané pantofle, vydávající spíše než klapání podivný zvuk, nápaditě připomínající, když kočár přejede žabu.

"Sandrin!" Slyšela z dálky. Ač chtěla vydat nějaký zvuk nebo zvednout hlavu, stav její energie dospěl k nule.

Cítila jak s ní urostlý hnědovlasý mladík cloumá a volá její jméno, ona však už neměla sílu.

"Zase setkáme, Sandrin Fireheartová. Najdu si tě, přísahám." Vzlykl chlapec a přitiskl si dívku k tělu.

Dívčina hlava se sesunula do jeho náruče a s posledním výdechem zašeptala: "V to doufám, Nathanieli Greenwoode."

Strážci časuKde žijí příběhy. Začni objevovat