Ve stínu princova meče

Kapitola III. ✔

Nechtěla jsem se na něho dívat, přesto jsem z něj nědokázala spustit oči. Z jeho ostře řezaných bledých tváří, na kterých mu po slunném létě vyskákaly pihy, z jeho drobné nosu a hlubokých zelených očí, pod nimiž se mu rýsovaly tmavé kruhy z nedostatku spánku. Z hnědých vlasů, které se na sluníčku leskly tak, že vypadaly jako zrzavé, a které si zčesal do elegantní patky, kvůli které vypadal hloupě. Stál pevně na zemi s nohama na šířku boků a rukama přísně spojenýma za zády. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamataoval, jen unavenější. 

Hrudník jsem měla sevřený zoufalstvím. Každý nádech byl těžší a těžší, dýchala jsem rychle ale plytce. Nedokázala jsem potlačit třes, v uších mi pískalo. Nakonec už jsem ani nevnímala fyzickou bolest napuchající tváře a naraženého nosu. Nemohla jsem dýchat. 

Zhroutila jsem se na zelený koberec. Nechtěla jsem takhle vypadat před ním, nechtěla jsem působit tak uboze a zničeně, ale ten pocit paniky nedocházel. Stěny se na mě tlačily. Jak se to mohlo stát? Jak to že nás chytili? Očima jsem začla divoce těkat po mísnosti, po zavřených a zatažených oknech a hořících olejových lampách. Musela jsem dýchat, ale nešlo to. 

,,Katrin," vydechl. Pamatovala jsem si jak jeho hlas zní, ten hluboký tón s něžným podtónem, který dokázal znít autoritativně i hravě naráz. Hlas jež mi šeptal milostná vyznání nebo si ze mě s láskou utahoval. Srdce se mi rozbušilo rychleji, sevřela jsem pěsti a zavřela jsem oči. Na pátý pokus se mi podařilo zhluboka nadechnout. Dech se mi začínal uklidňovat, po čele mi stékaly kapičky potu, zatímco mi v učích stále zněl jeho hlas. 

Nechtěla jsem tady být, nechtěla jsem být s ním. Když jsem utekla, nechtěla jsem ho už nikdy vidět. A přesto jsem tady klečela na zeleném vlněném koberci a byla jsem donucena se na něho dívat. Nemůžu říct, že jsem ho nenáviděla, alespoň ně úplně, ale nenáviděla jsem tu jeho arogantní masku, to že z něho vyrostl povrchní snob. Nenáviděla jsem, že mě naháněl jak lovenou zvěř po celém království, a nenáviděla jsem, že si myslel, že mu patřím. 

,,Jsi v pořádku? Já... jsem tak rád, že se ti nic ne..." Sehnul se ke mně a opatrně, skoro jako bych byla ze skla a mohla se každou chvíli rozbít, mi odhrnul vlasy s tváří. Ucukla jsem před jeho dotekem, ale při tak prudkém pohybu se mi zatočila hlava. Viděla jsem, jak se něha v jeho očích během několika sekund změnila na chladný vztek. Jak se jeho do té doby lehce pootevřená ústa přeformovala do úzké linky. Věděla jsem, že ten vztek není mířený na mě, a přesto mi srdce vyskočilo až do krku. 

,,Kdo jí to udělal?" pronesl tichým hlasem, ze kterého mi vyskákala husí kůže. Nekřičel, nevztekal se a přitom nebylo pochyb o tom, jak moc vnitřně zuří. Jeho otázka se ztratila v tichu, jen pár mužů nervózně překročilo z nohy na nohu. Ten tlak kolem mého hrudníku začal znova narůstat. 

,,Na něco jsem se ptal."

Velitel si neohrabaně a trochu přidušeně odkašlal. Před očima se mi začaly dělat mžitky. ,,Nevíme pane, takhle jsme ji už našli," zalhal nervózně. Podráždněně jsem zavřela oči, kdybych mohla pořádně dýchat, možná bych se i zmohla na odpověď, teď to ale nešlo. ,,Musel ji to udělat ten muž, který ji unesl." 

Překvapením jsem vykulila oči a trhla jsem sebou nastranu, abych viděla na velitelovu tvář. Tlukot vlastního srdce se mi ozýval v uších. Tak tohle se vyprávělo v království? Že mě někdo unesl, ne že jsem utekla? Celou tu dobu? Pokusila jsem se zhluboka nadechnout, jednou pak dvakrát. 

,,Lže," zasípala jsem a hlas se mi u toho třásl, víc jsem toho zatím říct nedokázala. Připadala jsem si jako bych uběhla maraton. V ústech se mi dělalo sucho. V Petrových očích se zaleskla zloba, bledé tváře mu zrudly vztekem a mezi obočím se mu udělala dorbná rýha, tak jako vždycky když byl naštvaný.