Ve stínu princova meče

Kapitola XIV.

,,Takže? Kdo to je?" Asi ho přestalo bavit stát,nebo to byl prostě jenom hulvát, protože se z ničeho nic svalil na moji postel tak, že mu z ní čouhaly pouze špinavé holínky. Nad jeho počínáním jsem se musela pousmát, nebyl to gentleman, vlastně k němu měl opravdu daleko. I když se nechoval podle etikety, uvědomila jsem si, že mi to vlastně vůbec nevadí, dokázala jsem se s ním uvolnit. Avšak nic to nemění na tom, že to byl tak trochu idiot. 

,,Jsi mokrý, nelehej si do té postele.." Neřekla jsem to naštvaně, vlastně mi to moc nevadilo. Stačilo říct a mohli mi postel převléct. Řekla jsem to proto, že se mi nechtělo odpovídat na jeho otázku, a taky proto že to byla moje postel a on v ní neměl co dělat.

,,Ale nedělej, jsi budoucí královna tu postel ti převlečou. Radši mi řekni co to je, do háje, za kluka, přestává mě to bavit." Při jeho poznámce o královně jsem sebou škubla. Královna, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Mohla jsem být druhá nejmocnější osoba v celém království, mohla jsem vládnout, mít moc. Ale bohužel taky zodpovědnost a tu jsem nesnášela, nesnášela jsem rozhodovat o životě druhých, vždyť jsem sotva zvládala rozhodovat o tom svém. Zabouchla jsem okno a sedla si na zem před něj. Dobře ať je teda po jeho. 

,,Je to kluk, Viktor, kterého jsem potkala, když jsem utekla. Zamilovala se do něj, ale jak už to chodí, nebylo nám přáno a tak je tam, kde teď je." Muselo to vyznít jako naučená básnička, řekla jsem to prakticky na jeden nádech a snažila se, aby se ke mně samotné nedostalo to, jak moc mě to trápí. Chvíli bylo ticho, které přerušovaly jen kapky deště. 

,,Aha. Jsi fakt blbá, víš to?" zasmál se, hodil skicu do kamen, které stály až na druhém konci pokoje, tehdy mě překvapilo, že se trefil na poprvé. Měl víc štěstí, než rozumu. Dal si ruce za hlavu a začal pískat nějakou mi neznámou melodii. Já jsem vstala a došla jsem k němu.

,,A ty ne? Ležíš v mojí posteli, kdyby tě tady někdo našel, vsadila bych se, že by tě Petr nechal popravit."

,,Nenechal, mám totiž dost dobré argumenty," odporoval pořád stejně pobaveným tónem a rukama složenýma za hlavou.

,,Jaké?" nechápala jsem, jaké asi mohl mít argumenty. Byl to voják v mé posteli, bylo nade všechno jasné, co by si většina lidí odvodila.

,,To je bohužel tajemství," řekl zcela vážně a znova začal pískat onu melodii. 

,,Ach tak," odvětila jsem a shodila jsem ho z postele, ozvala se hlasitá rána a několik severských nadávek.. Začala jsem se hlasitě smát a můj smích ještě zesílil, když se Ari zvedl a naštvaně si mnul naražený loket. Určitě se chystal něco říct, ale přerušilo ho hlasité zabušení na dveře. Oba dva jsme ztuhli. ,,Ano?" 

,,Katrin, můžu dál?" Petr. Podívala jsem se na Ariho, pochopil to. Opatrně a co nejtišeji se začal přesouvat k francouzskému oknu. Začala jsem panikařit, nevěděla jsem, dělat. A tak jsem vykřikla první blbost, která mě napadla.

,,Ne! Počkej ne.- nejsem oblečená!" Ari si přikryl ústa, aby se nezačal smát, potom se naklonil ke mně a zašeptal: ,,Když jsi utíkala, nevadilo ti to. A to tam bylo mnohem víc mužů a ani jeden nebyl tvůj snoubenec." Protočila jsem oči v sloup, byl to opravdu idiot. Vystrčila jsem ho ven z okna a to jsem pak rychle zavřela. Doufala jsem, že Petr nic neslyšel.

,,Můžeš," zakřičela jsem a on vešel. Už učesaný a upravený se mírně usmíval. Byla jsem v jeho přítomnosti trochu napjatá a doufala jsem, že si nevšimne blátivých otisků všude na podlaze.

,,Chtěl jsem tě pozvat na vyjížďku, ale prý jsi si dneska deště užila až až. Tak jsem se přišel přesvědčit, že jsi opravdu tady." 

,,Jsem tady jak jistě vidíš... Tak mě napadlo, nepůjdem si ještě s Miriam zahrát karty?" Další panický krok, chtěla jsem aby byl šťastný, aby mi ani Vikymu nic neudělal. Na jeho tváři se objevil obrovský úsměv. Jak já, tak Petr, jsme byli v kartách skvělí. Já jsem byla lepší, ale oba dva jsme dokázali obehrát Miriam, byla příšerná. Ale nedokázal říct, že nepůjde hrát. Navíc se ji ani nelíbila atmosféra při hraní, hodně se pilo, ale ne víno, spíš tvrdší druhy alkoholu. Taky se kouřily doutníky a spousta šlechticů, která pobývala v zámku, mívala nemístné a hlavně nemravné poznámky. 

,,Už se těším," odpověděl a odešel. Začínala jsem se taky těšit. Po dnešním adrenalinovém zážitku se mi mírně zvedla nálada a karty jsem zbožňovala.

Byly jenom dvě věci, které jsem naprosto milovala. Karty a jeden ze sportů, které se hrály na severu. Jääkiekko.  

Okamžitě jsem zazvonila na služebné.