Ve stínu princova meče

Kapitola XXV.

Za pár týdnu mě ležení v posteli začalo dost nudit a tak jsem se, i přes Petrův zákaz, rozhodla něco dělat. Dokud jsem nebyla úplně zdravá nenechal mě dělat nic, lezlo mi to na mozek. Jediné co jsem mohla, bylo ležet a jíst. Normálně bych si nestěžovala, ale bylo to tak neskutečně otravné. Věděla jsem, že se musí zařídit tolik věcí kolem naší svatby, ale on mi nedovolil pomoct. Vyplížila jsem se z jeho pokoje, kde jsem trávila většinu svého času a vydala jsem se na jediné místo, které mě napadlo. Jeho kancelář.

V noční košili jsem se plížila po chodbě a doufala, že mě nikdo nepošle zpátky si lehnout. Záda už mě nebolely, ne moc. Byly ztuhlé ale nebolely. Bez zaklepání jsem neomaleně vešla dovnitř. Seděl tam sám, na stole hromádku narůžovělého a voňavého papíru na pozvánky, a vypadal dost bezradně. Bylo zvykem, že budoucí pár posílal vlastnoručně napsané pozvánky, což bylo hodně náročné, když mělo přijít něco přes pět set pozvaných hostů a veřejnost. 

,,Copak? Nevíš si rady s posíláním pozvánek." zasmála jsem se na něj, sedla si na druhou židli a položila nohy na stůl. Bylo vtipné vidět ho tak zoufalého, zrzavé vlasy měl rozcuchané a už dlouho neostříhané, na tváři měl lehký nervózní úsměv, jako by se nemohl rozhodnout, jestli je rád nebo nerad, že mě vidí.

,,Co tady děláš? Měla bys ležet, zvládnu to.." 

,,No to víš, že jo. Jsem spokojená nic mi není. Přišla jsem napsat pozvánky, oba moc dobře víme, že jazyky mi jdou lépe."Poslala jsem mu vzdušný polibek. Všechny pozvánky se psaly v jazycích, kterými se mluvilo v dané části království. Jako budoucí panovníci jsme všechny tyto jazyky museli ovládat. Oficiálně jich bylo pět. Severština, jižanština, západština, východština a jazyk středních krajů. Bylo náročné se je naučit a abych byla upřímná, západština byla nejhorší. Myslela jsem, že to je zbytečné, protože všichni uměli aspoň základy středního jazyka, bohužel naučit jsem se to musela tak jak tak. Hold politika.

Vzala jsem do ruky pero, namočila jsem ho do zlatého inkoustu. Co nejozdobnějším písmem jsem napsala název obce na severu, do které měla doputovat pozvánka. Nejen že se zvali konkrétní lidé, zvaly se obce, města, všechno. Měla to být velká svatba. Uvědomovala jsem si, že to bude náročné. Proč jsem si jen musela brát následníka trůnu?

,,Vážně chceš psát pozvánky? Napsal bych je sám." 

,,To by mě zajímalo, co chceš dělat, když ne psát pozvánky. Vždyť to je taková zábava," psala jsem dál, takže jsem si nevšimla, že už dávno nesedí na svém místě, ale že se přemístil někde za mě. Zaklepal mi na rameno, otočila jsem se a on stál přesně na druhé straně. ,,To jsou vtipy, jak kdyby nám by.." Políbil mě. Jemně a opatrně jako bych se mu snad mohla rozpadnou v náručí. Jednu ruku jsem mu zapletla do vlasů a tu druhou jsem mu položila na hruď. Chtěla jsem víc a možná by to došlo i dál, kdyby můj žaludek neměl jiný názor. Ozvalo se hluboké zakručení, které se až moc nápadně podobalo hlasu velryby, a romantická chvilka byla pryč. 

,,Tvoje nenažranost vždycky všechno zkazí," zasmál se Petr. Nebavilo ho čekat a já jsem ho na jednu stranu chápala, jenže na tu druhou jsem mu to dovolit nemohla.

,,Ještě dva týdny, dva týdny. To zvládneš." Chystala jsem se ho znova políbit, když do místnosti vtrhl komorník, taky neklepal. Když si uvědomil, že zaklepat asi měl celý zrudl a začal se okamžitě omlouvat. 

,,Já se omlouvám jenže no.. Je to naléhavé. Přijelo,-přijelo asi dvacet pět seveřanů, v čele s jedním naším bývalým vojákem. Tvrdí, že jsou příbuzní od Katrin a že.."

,,Ari!" vyjekla jsem celá šťastná a běžela jsem k bráně. Opravdu tam byli.

Staří, mladí, děti, ženy, muži. Většinou blonďatí, ale byli tu i tmavovlasí jako Václav. Stál v čele celé skupinky a nervózně přešlapoval z nohy na nohu, jenom co mě uviděl na tváři se mu objevil obrovský úsměv. 

,,Katrin!"Skočila jsem mu kolem krku, málem to neustál. Chtělo se mi brečet, smát se, řvát. 

,,Tulit takaisin!" zakřičela jsem nadšením. Úsměv na jeho tváři se ještě roztáhl.

,,Mluvíš seversky?" Nadšeně jsem kývla. 

,,Samozřejmě, že jsem se vrátil, jsi moje sestra!" pak trochu zvážněl. ,,Jenom by mě zajímalo," Bála jsem se, co řekne. ,,Jak to, že když tě vidím máš na sobě minimum oblečení?" 

Smích.

Štěstí.

Rodina.