Ve stínu princova meče

Kapitola XXIV.

Ležela jsem na břiše, záda jsem měla v jednom ohni a jediné, co jsem vnímala byla ta bolest. Nebyla jsem schopna se pohnout, neměla jsem sílu na to něco říct, nebo jenom na to abych otevřela oči. Při každém nádechu jsem tu bolest cítila znova a znova. Někdo přišel.

Cítila jsem něčí dotek na svých zádech, byly to ženské ruce, jemné a horké. Na malou sekundu jsem přestala dýchat, jako by mi snad chtěla ublížit. Místo toho jsem ale cítila úlevu, bolest polevila, svaly na zádech se uvolnily, já jsem se uvolnila a přestala jsem zadržovat dech. Cítila jsem jak mi po tváři stékají horké slzy. Když mi tak ublížili, tak proč se o mně teď starají? Odpověď se dostavila za pár sekund.

,,Neboj Petře, bude v pořádku. Je to Katrin, kdo jiný by to měl vydržet, když ne ona?" ozval se Miriamin šepot. Nebyla si tím jistá, taky se bála. Hlas se ji třásl, ale oproti tomu, jak zněl ten Petrův to bylo jen nepatrné. 

,,Ale koukej na ty záda, bude mít jizvy a,- a co když to nezvládne. Infekce a.." Nikdy jsem ho neslyšela tak na dně. Nelíbilo se mi to, měla jsem ho ráda šťastného, s rošťáckým úsměvem a hravýma očima. A ne ubrečeného a vyděšeného. Chtěla jsem něco říct, sbírala jsem veškerou sílu k tomu, abych řekla aspoň jedno slovo, jenže do místnosti vešel někdo další. 

Bylo ticho, nevěděla jsem, co se děje a nevědomky jsem zase zadržovala dech. 

,,Co tady chceš?" zase Petr, ale zněl jinak. Strach se změnil ve zlost, už nešeptal ale mluvil důrazně, skoro z něj šel strach. Musel stát kousek od mě, cítila jsem jeho vůni. Voněl po vanilce, už odmala vždycky voněl po vanilce. Podle něj jsem vždycky voněla po cukroví, ale nikdo jiný si to nemyslel. 

,,Ještě pořád jsem králem téhle země a tohohle zámku, můžu kamkoli a ty mi to nezakážeš," mluvil tak klidně, sebejistě, čistě. Nic ho nemohlo vyvést z míry, protože on byl ten nejvyšší z nejvyšších, on byl král. Měl něco, co jsem do toho dne nenašla v nikom jiném. Tehdy jsem v Petrovi poprvé viděla krále, někoho kdo je schopný stát si jen za svým názorem, kdo se nechová jako dítě, kdo dokáže vést národy. 

,,Nepřibližuj se k ní," jeho hlas se změnil po třetí. ,,Ano jsi král, ale oba známe zákony. Jakmile se ožením, vládu převezmu já s Katrin po svém boku. Jsi můj otec a mám tě rád, ale už nikdy se nedotkneš moji snoubenky, je ti to jasné?" Z jeho klidu šla větší hrůza, než kdyby křičel. Zase bylo ticho, myslela jsem, že král odešel, ale nebyla to pravda.

,,Ta holka tě nemiluje Petře." Zkoušel to, snažil se ho zviklat, zničit jeho jistotu.

,,To vím," odvětil pořád klidně. ,,Jenže si mě chce vzít, je mi jedno proč, ale je to tak. Zatím mě nemusí milovat, ale já ji miluji. Měla to v životě těžké, hodně kvůli mé pýše a žárlivosti a já tady pro ni chci být oporou do konce věků." Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že z jeho strany už to není dětská láska, bláznivé poblouznění, hloupý cit. Že už to je něco víc, něco co překoná samotnou smrt, něco co není láska milenců. 

,,Jak myslíš." S těmito slovy konečně odešel. Atmosféra se uvolnila a najednou všechno bylo veselejší. Já jsem byla šťastná, nejen že jsem se smířila s tím, co jsem se rozhodla udělat, těšila jsem se na to. Těšila jsem se na celý svůj život,- na svůj život s Petrem. Už jsme nebyli děti, už jsme věděli, že někdy je potřeba víc než lásky. 

Otevřela jsem oči a pokusila jsem se pohnout. Zády mi zase projela nesnesitelná bolest a já jsem nedopatřením zakňučela, což samozřejmě upozornilo Petra. ,,Katrin, já omlouvám se je to moje chyba, měl jsem tomu zabránit já.." v jeho očích se zaleskly slzy.

,,Mlč ty hloupý. Můžu si za to sama," usmála jsem se na něj. ,,Já Petře, nevím co k tobě cítím. Je to jiné než s Vikym, motýlci v břiše už dávno pominuli stejně jako zatmění mozku při každém tvém úsměvu. Ale jsi jediný který mě nezačal nenávidět při mých špatných rozhodnutích. Myslím, že.- že bez tebe svým způsobem nemůžu žít. Asi bys to měl vědět." Nedůvěřivě se na mě díval a pak mi přiložil ruku na čelo. Zamyšleně pokýval hlavou a řekl:

,,Je to jasné, máš horečku."

Oba dva jsme se smáli. Petr víc, já jsem se jen usmívala, smích byl moc bolestivý. 

,,Jdi spát, ať si tě co nejdřív můžu přivést k oltáři ty moje malé trdlo."

Usmála jsem se.

Usnula jsem.

Byla mi zima, ale to mi nevadilo.

Milovala jsem ho?