Ve stínu princova meče

Kapitola XXI.

Seděla jsem na měkké rozházené posteli a pozorovala jsem, jak spí. Viděla jsem v něm toho malého kluka, se kterým jsem vyrůstala. Začaly se mi klížit víčka, celou noc jsem nespala a s východem slunce jsem konečně usnula. V sedě s koleny pod bradou jsem konečně dosáhla svého cíle. 

Nevím jak dlouho jsem spala, ale řekla bych,  že to byla sotva hodina, když mě probudil polibek na rty. Neochotně jsem otevřela oči a viděla jsem jeho. Jeho světlem prozářené zrzavé vlasy, které mu padaly do šťastných očí. Už dlouho jsem ho neviděla takového. Usmála jsem se, když mi došlo, že si budu brát svou dětskou lásku. Komu se tohle poštěstí?

,,Jak se ti spalo drahá?" zeptal se, ale než jsem stihla odpovědět, došlo mu, že to asi nebylo úplně nejlepší spaní. ,,Stalo se něco?" Odtáhl se na délku paže a zkoumavě si mě prohlížel. Cítila jsem, jak mám ještě opuchlé tváře od breku a určitě jsem měla pod očima obrovské černé kruhy. 

,,Ne nic.. Jenom jsem nemohla spát, nic vážného." Pokusila jsem se o úsměv, ale místo toho jsem si zívla. Tohle měl být dlouhý den, hodně dlouhý den. 

,,Dobře tak pojď, zajdem si na snídani. Dáš si kávu a bude líp." Mírně jsem se pousmála, kávu už jsem nepila dlouho. Kávu jsem měla hodně ráda, ne tak moc jako mléko, ale jinak to byl opravdu skvělý nápoj.

,,Půjdu se převléct, nemůžu na  snídani v tomhle." Bylo tak těžké se smát, nejradši bych se znova zabalila to teplých peřin a spala. Zvedla jsem se a protáhla jsem si záda. Příjemně v nich zakřupalo a já jsem si až pozdě uvědomila, že se mi okraj již tak dost krátké noční košile zvedl jen těsně pod zadek. Otočila jsem se směrem k Petrovi, který dělal, že nic neviděl. Musela jsem zrudnout jako rajče.

,,Ale proč bys nemohla. Půjčím ti nějaké svoje oblečení, stejně šaty nesnášíš." Byl najednou tak milý, pozorný a choval se tak, že by mi byl schopný snést modré z nebe. Věřil mi, bral mě tak, jako by se nic nestalo. Jako toho malého ďáblíka, který byl vždycky trochu drzý, ale miloval ho. 

Převlékla jsem se do bílé košile a černých, úzkých kalhot. Petr mi vyhrnul rukávy, zatímco jsem si zakasávala košili. Pak se převlékl on a oba dva jsme vyrazili ke snídani. Vypadali jsme jako nejšťastnější a nejdokonalejší pár pod sluncem, až na to že jsem pomalu usínala ve stoje.

Ztěžka jsem dopadla na židli a zadívala jsem se na stůl, který se prohýbal pod tunou dobrého jídla. Naneštěstí jsem neměla vůbec hlad, žaludek jsem měla jako na vodě a jediné, na co jsem byla schopna myslet, byl hrnek přeslazené kávy. Zvedal se mi žaludek při pohledu na míchaná vajíčka, fazole, opečenou slaninu, toasty, jogurty a další spoustu jídla. Roztřesenou rukou jsem si nalila kávu a téměř okamžitě jsem si lokla. Svůj talíř jsem nechala prázdný. 

,,Ty dneska nebudeš jíst?" 

,,Ne," odpověděla jsem a zase jsem se napila kávy. Pomalu jsem se začala probouzet, horká tekutina mě zahřívala a dodávala mi potřebnou energii k přežití dalších pár hodin. Pár rychlými kroky se přesunul ke mně, dřepl si vedle a donutil mě se na něj podívat. Byl ustaraný.

,,Co se děje?" Začala jsem brečet a zapletla jsem mu své prsty do vlasů.

,,Mělo by se něco dít?" Pokusila jsem se ho políbit, nechtěla jsem, aby se ptal, on ale uhnul. 

,,Nelži mi Katrin. Znám tě tak dlouho, že mi nemůžeš lhát. Vždycky když to zkoušíš máš takový nejistý úsměv a zvedáš obočí víc než jindy. A taky brečíš." 

,,Já promiň, jsem jenom nesvá. Celou noc jsem nespala, zjistila jsem, co se stalo s mými rodiči. A taky jsem nervózní z toho, že budu mluvit s Vikym."

,,Nemusíš s ním mluvit, někdo by mu to řekl za tebe."

,,Má právo na to, aby to slyšel ode mě." Kývl a políbil mě, věděla jsem, že za ním chci zajít už po snídani. 

A bála jsem se, že mě začne nenávidět stejně jako Ari.