Ve stínu princova meče

Kapitola IX.

Zbytek večeře proběhl bez jediného slova a já jsem si šla lehnout. Měkká postel byla příjemnou změnou, po tolika měsících spaní na tvrdé zemi. Připadalo mi , že ležím na lehounkém, měkoučkém mráčku a vznáším se někde mezi nebem a zemí. Povlečení příjemně vonělo, tak jako umí jen čistě vypraná látka, a občas jsem cítila i lehký závan citrónu. Bohužel ten problém, že se vznášíte mezi nebem a zemí je ten, že se vždycky budete bát pádu. Převalovala jsem se z jedné strany na druhou a ze všech svých sil se snažila na nic nemyslet, snažila jsem se usnout, vypnout a alespoň na chvíli si odpočinout od té nenávisti. Nepovedlo se. 

Jako mezi nebem a zemí, rozpůlená vejpůl mezi nenávistí a láskou. Milovala jsem přepych, nadýchané polštářky, vznešené šaty (i když to znamenalo nosit korzety), kořeněné maso, které se mi rozplývalo na jazyku, a pozornost prince. Ach samozřejmě, že jsem si ji užívala! Zamiloval se do mě princ celého království! Zamiloval se tak zoufale, že mě nechal hledat, že se mě snažil hýčkat. Jenže jsem ho nenáviděla. Nesnášela jsem ho za tu samou pozornost, která mi přinášela potěšení. Nesnášela jsem ho za to, co mi udělal, za to že mi ho vzal. A spolu s touhle nenávistí už šla ruku v ruce nechuť k zámku, přepychu i dobrému jídlu. Všechno, co bylo spojené s princem, ztrácelo svůj lesk a chutnalo jako popel. 

Chtěla jsem a zároveň jsem nechtěla být tohohle světa součástí. Nenáviděla jsem a milovala jsem. A tak mi nezbylo nic jiného než předstírat, předstírat hořkou lhostejnost, štěstí. Předstírat a co nejdéle oddalovat volbu, která se blížila s každou uběhlou minutou. K čertu, samozřejmě, že jsem si musela vybrat. Vybrat mezi nenávistí a láskou. 

Tu skutečnou možnost volby jsem ztratila už dávno, musela jsem hrát a předstírat, protože jsem si nemohla vybrat mezi Petrem a Viktorem, mezi zámkem a ulicí, mezi kalhoty a šaty. Tyto volby už za mě udělali druzí, a tak mi zbyla jenom tato drobná revolta, jenom stíny a střípky toho, na čem skutečně záleželo.

Byla jsem zoufalá, zničená, ale už jsem nemohla zase brečet. Bylo to zoufalství bez slz, úsměv bez emocí, láska bez citů a nenávist bez hněvu. Stalo se z toho mělké utrpění zabalené do tlustých vrstev přepychu. Rty se mi začaly tvarovat do mírného úsměvu, až jsem se nakonec začala hlasitě smát. Z očí mi tryskaly slzy a mi z úst vycházel chraplavý, zlomený smích. Nemohla jsem přestat. Zlomená, rozpůlená s úsměvem na rtech. 

Smích vždycky vypadal a vždycky bude vypadat líp než slzy, lidé vás nelitují a vy vlastně nepotřebujete lítost. K čemu je lítost, možná se cítíte na zlomek vteřiny lépe, ale vaši situaci to nemění. Jak by mi pomohlo se litovat, jak by mi pomohlo brečet a řvát? A tak jsem usnula, s pokřiveným šklebem na rtech a uslzenými tvářemi. 

,,Slečno? Čas snídaně, princ má nějaké překvapení, šušká si to služebnictvo z druhého křídla a kuchyně. Ti vždycky mluví pravdu," usmívala se Marie a lehce mi třásla ramenem. Byla krásná, obyčejně krásná. Černé vlasy měla sepnuté do pevného drdolu, tak jako všechny komorné. Křivý úsměv, malý nos, blankytně modré oči. Kdyby stála na přeplněném náměstí, nikdy byste si ji nevšimli. Nebyla výstřední, nebyla nápadná, jenom prostě byla. Kéž bych mohla jenom tak být.

,,A stráže z vězení si šuškaly, že už není v bezvědomí, ale nedávají mu moc najíst, je hodně zesláblý a ze spaní prý šeptá vaše jméno." Sobecky mě to zahřálo u srdce, hned potom, co mi jím prošla ostrá a chladná dýka. Trpěl jako zvíře, dalo by se říct, že umíral a on stejně myslel na mě. Hrdlo se mi stáhlo a trvalo mi dva nádechy, než jsem se uklidnila. Místo odpovědi, jsem jen lhostejně pokrčila rameny. 

Oblékly mě a já jsem se vydala, zase, do oné jídelny. Korzet mi zase stahoval hrudník, nohy se mi viklaly v příliš malých lodičkách. Připadala jsem si prázdná, jako váza bez květin, naplněná jen starou vodou a řasami. Jídelna se změnila k nepoznání, bez svíček a s denním světlem ztratila svou romantickou a intimní atmosféru a stala se z ní jen obyčejná místnost plná židlí a stolů.

I Petr vypadal jinak, tak nějak neupraveněji a lépe. Vlasy neměl učesané, místo toho měl roztomilé vrabčí hnízdo, tak že mu několik zrzavých pramenů padalo do rozespalých očí. Bílou košili měl ledabyle vystrčenou z kalhot a celý vypadal tak nějak zvláštně, naposledy takhle vypadal, když mu bylo deset a to už bylo opravdu hodně dávno. Tehdy za to dostal vyhubováno a oba dva nás čekala přednáška o tom, jak by se měli oblékat příslušníci královského dvora. 

Tak moc mě to vyvedlo z míry, že jsem na něj neomaleně civěla s otevřenými ústy. On si zatím ležérně nabral míchaná vejce a upil z poháru, který měl před sebou.

,,Vím, že jsem krásný, ale nevěděl jsem, že kvůli toho nebudeš snídat." Otřepala jsem se a šla si sednout, na jeho poznámku jsem radši nic neřekla, nebo jsem možná neměla, co říct. Nenapadla mě ani jedna jediná trefná odpověď, nic. 

,,Co se ti stalo?" řekla jsem klidně a mírně jsem nadzvedla jedno obočí. Snažila jsem se to pochopit, co ho přimělo, aby porušil zásady oblékání? A jak to, že mu to tak slušelo?!

,,Co přesně myslíš?" Ani se na mě nepodíval a místo toho se pustil do jídla, on dokonce i jedl jinak. Vidličku držel ledabyle v jedné ruce, a tak mu kousky jídla padaly na pokrčenou košili. Nedržel tak škrobeně rovná záda, žvýkal uvolněněji a ruku, kterou nejedl si přehodil přes opěrku židle.

,,Ale nic," odpověděla jsem radši a sama jsem se začala věnovat svému jídlu. Postupně jsem si začala nabírat od všeho trochu.  Vajíčka, klobásy, fazole, rajčata, slanina, toast, houby a jako sladkou tečku, croissant s čokoládou. Spokojeně jsem se koukala na tři talíře, které ležely přede mnou. Ach jak jsem milovala královské kuchaře, nejlepší jídlo v království a vůni roztopeného másla. Na tohle bych si dokázala zvyknout.

,,Bude ti špatně jestli tohle všechno sníš," smál se a pohledem mě vybízel k tomu, abych to udělala. A já jsem se odklonila od nenávisti a na malou chvíli jsem si vzpomněla, jaké to bylo ho milovat. Ty jeho výzvy, úsměvy i to, jak se snažil. Prožila jsem s ním dětství, jak mi mohl tak ublížit?

,,Chceš se vsadit?"

,,Ne," říkal on, ale jeho oči říkaly Ano! Pousmála jsem se, tohle dělal vždycky, obzvlášť před svým otcem. Neměli se zrovna rádi, král byl starý a rozvážný muž, který měl bohužel problém udržet svůj vztek pod pokličkou, a tak se mu již před několika lety začalo království rozpadat. Lidé ze severu se bouřili a na jihu pravidelně bojkotovali placení daní. A Petr jen přihlížel tomu, jak se bu rozpadá budoucí království. Žerty a vztah se mnou byl jeho formou vzdoru, vzpoura otěžím, které mu nasadili.

,,O co?"

,,Když vyhraju já, můžu tě políbit, tak jako za starých časů."

,,A když vyhraju já, pustíš mě za Vikym."

,,Ne!" zamítl to rázně, a tak nastalo nepříjemné ticho. Hodiny se najednou staly nejhlasitější osobou v místnosti, naštěstí ne na dlouho.

,,Copak? Nejsi si snad jistý výhrou?" musela jsem si rýpnout, chtěla jsem ho vyprovokovat k tomu, aby mi to dovolil, aby se se mnou vsadil, byla jsem si totiž jistá, že vyhraji.

,,Ne tak moc. Jsi pažravec, viděl jsem tě sníst a jiné věci, než velkou snídani." Zase jsem si dělala naděje, zase jeho odmítnutí bolelo. Zase jsem se musela usmát a v klidu pokračovat v jídle. Bylo to neskutečně iritující, ale měla jsem s tím počítat.

Ozvalo se jemné zaklepání na dveře. Viděla jsem jak se otvírají a pak už jenom drobná ženská postava udělala pukrle a šla směrem k princi. Miriam, ztuhla mi krev v žilách, byla ještě krásnější, než předtím, ještě nevinnější než předtím. Celá jsem zbledla a pozorovala jsem, jak ji princ na uvítanou líbá její drobnou ručku a jak si následně sedá na třetí připravené místo, jehož jsem si nevšimla. 

,,..Hned jak jsem dostala zprávu, abych přijela, vyrazila jsem na cestu. Stalo se něco že.. Katrin?"

Zmatek.

Nenávist.

Žárlivost.

Strach.