První steeplechase

-1- ALEX

,,Alexi?" Ozvalo se za mnou. Sklonil jsem se pod kovovou polici, abych na dotyčnou viděl. ,,Emmi?" Odpověděl jsem od fritovacího hrnce.

,,Nechceš dneska se mnou vzít koně pod sedlo? Potřebuju vypadnout." Ozvalo se prosebně a naléhavě. Na chvíli jsem se zamyslel. ,,Myslím, že by to šlo." Jasně, šlo by to, když budu dělat, že neexistuje učebnice chemie a zítřejší test...ale Emma vypadá vážně. ,,Stalo se něco?"

,,Kde je ta šedesát osmička?" Zakřičel někdo u kasy.

,,Už jdu!" Houkla nazpět Emma a začala plnit papírový sáček pokrmy z objednávky. ,,Stalo. Řeknu ti to pak." Řekla ještě rychle a svižným krokem zamířila dopředu ke kase.

***

Když jsme ten den skončili v práci ve fastfoodu, kde pracujeme s Emmou společně (já jako brigádník, protože ještě studuju, a Emma na plný úvazek), jeli jsme autobusem do dostihových stájí na kraji města Velton. Emma měla ve stájích svou mladou a nadějnou klisnu Vilaris a já jsem už od nepaměti ve stájích pomáhal a přiježďoval koně. Bohužel jsem s věkem moc vyrostl, tudíž jsem se musel rozloučit s budoucností žokeje. Doteď jsem se přes to úplně nepřenesl.

Ve stájích jsme téměř mlčky osedlali koně. Emma se snažila vypadat v pohodě, ale znám ji od dětství, takže jsem poznal, že ji něco opravdu trápí. Nasedli jsme na koně. Emma na Vilaris a já na svého oblíbence Jeremyho. Jeremy, zkráceně Jerry, je neskutečný dobrák a pro svého jezdce by udělal všechno.

Rychlým klusem jsme opustili areál stáje a navedli koně na travnatou cestu mezi pastvinami. Chvíli jsme jeli v tichu a moje myšlenky utíkaly zpátky k chemii. Měl jsem trochu černé svědomí, že se neučím a jezdím si tady na Jerrym, dokud můj tok myšlenek nepřerušil Emmin hlas.

„Pitt je v poslední době nějaký jiný,“ potřásla hlavou a trochu Vilaris přitáhla otěže, aby s Jerrym srovnala krok, „mám z toho špatný pocit. Trávíme spolu méně času, a když už jsme spolu, tak buď mě trénuje, nebo si zlepšujeme kondičku. A on…jako by byl pořád myšlenkami jinde.“ Řekla zamyšleně a těžce.

Zdálo se mi, že chce ještě něco říct. A taky že ano. „Nejsem žárlivá, ale neustále mluví o svých lidech, které trénuje. Když s ním chci něco probrat ohledně Vilaris, začne být cholerický a říká mi, jak špatně ji vedu. Na trénincích po mě křičí a rychle se naštve. Potřebovala jsem ven…protože toho mám plné zuby. A Vilaris je už celá nesvá z toho, jak pořád trénujeme na jízdárně nebo překážky. Už dlouho si pořádně neprotáhla nohy. Myslím, že jí to neustálé trénování neprospívá, ale Pitt je jiného názoru.“ Znechuceně a trochu zklamaně sklopila oči.

„Vím, že to je třeba jen přecitlivělost, nemůže se ke mně na tréninku chovat moc osobně. To chápu a souhlasím s tím. Ale už mě nebaví, jak je pořád mimo. Ale asi je to jen banalita. Třeba si to jen namlouvám. Zapomeň na to, je to blbost.“ Řekla ještě a odvrátila pohled.

Hlasitě jsem si povzdechl. Tohle je stokrát důležitější, než chemie. „No na to teda nezapomenu. Není to blbost! Třeba jsou tvoje obavy oprávněné. Zkoušela sis s ním o tom promluvit?“ zeptal jsem se neurčitě.

„Ne, nezkoušela. Stejně by mě neposlouchal.“ Odpověděla naštvaně.

„Nevím, Emmi. Jestli se to nespraví, nebo jestli nezjistíš důvod, proč se tak chová…napadlo tě, že by ses s ním rozešla?“ zeptal jsem se přímo. Emma byla úžasná holka, ale už dlouho byla s Pittem a já se rozhodl, že se tím nebudu trápit.

„Ne! To opravdu ne. Pitta miluju.“ Řekla přesvědčeně.

Ou, tak tohle zabolelo. A co sis jako myslel? Jasně, že ho miluje…jinak by s ním nebyla. A ty s tím nic neuděláš, Alexi. „Dobře. V tom případě buď počkáš, co se bude dít nebo to nějak vyřešíš.“ Ukončil jsem svůj vnitřní rozhovor a obrátil se na Emmu.

„Nevím, jak to mám řešit. Zatím to řeším tak, že kdykoliv můžu, utíkám. Jdu nakupovat, k rodině na návštěvu, projet se…“

„Nemůžeš utíkat věčně.“

„Já vím. Ale zatím utíkat chci. A co bude zítra…mě v tuhle chvíli nezajímá.“

„Tak fajn. Zítřek je daleko. Pojďme oba utéct.“ Mrkl jsem na ni.

Před námi se rozprostírala obrovská dlouhá louka. Oba jsme pobídli koně a postavili se do třmenů. Jerry pode mnou napjal svaly, sklopil uši a vyrazil vstříc horizontu a zapadajícímu slunci.

Úplně jsem Emmě rozuměl, jak je ráda, že může utéct. A tohle byl jeden z nejlepších způsobů útěku, jaké jsem znal.