První steeplechase

-7- EMMA

Ne. Ne, ne, ne a ne. To není pravda. Nemůže to být pravda. Prostě nemůže. Stála jsem v chodbičce a řvala jsem na láhev kutálející se po zemi.

Kdybych nebyla tak v šoku, asi bych se smála. Řvu na neživou věc a zírám na ni jako v transu. Jenže já v transu byla. Jen matně jsem cítila, jak mě něčí ruce objaly pevně kolem pasu, a někdo mi šeptal do ucha uklidňující slůvka. Hypnotizovala jsem pohledem láhev a přála si, abych měla halucinace.

Na dně láhve nadskakovaly tabletky. Nebylo by na tom nic divného, občas si do vody dávám vitamíny. Jenže v láhvi plavalo tabletek asi dvacet. A vitamíny to rozhodně nebyly.

„Em, uklidni se." Zvýšila osoba za mnou hlas.

Lapala jsem po dechu. Rychle jsem dýchala, ale docházel mi vzduch. Panicky jsem se chytila za krk. Někdo mi překryl pusu rukou. Snažila jsem se ji odstrčit, ale nedokázala jsem to. Pak mi to nějakým zázrakem došlo.

Alex se mi snažil zamezit přísun kyslíku. Hrozilo, že z šoku budu překysličená a udělá se mi špatně.

Několikrát jsem se nadechla dlouze nosem a dech se mi konečně trochu zklidnil. Celá jsem se třásla, ale už jsem aspoň dýchala normálně.

Láhev se mezitím odkutálela pod skříň a už jsem ji neviděla. Dost dobře jsem si v tu chvíli mohla představit, že se nic nestalo. Planý poplach. Žádné tabletky. Alex mě vzal do náruče a odnesl do sedlovny na pohovku.

„Někdo se mě pokusil otrávit." Zaskřehotala jsem bez dechu a vyděšeně mu pohlédla do očí.

„Klid." Řekl jen Alex a položil mi ruku na rameno.

Jak se mám asi uklidit?! „Otrávit! OT-RÁ-VIT!" řvala jsem mu do obličeje. Chtěla jsem se zvednout. Alex mě ale zatlačil zpátky do pohovky.

„Dýchej. Hezky pomalu. Nááádech. Výýýdech." Mluvil tiše a na hlavu mi položil studený obklad.

Zavřela jsem oči a snažila jsem se si představit něco, co mě uklidňuje. Padající peříčka. Světle modré padající peříčka. Počítej do deseti, Emmo. Alex si sedl ke mně na pohovku.

Nadzvedla jsem se na loktech. „Už jsem v pohodě." Hlesla jsem rozklepaně. Poupravila jsem si obklad. Třásly se mi ruce. „Šla...šla jsem si pro pití. A...a měla jsem v lahvi nějaké prášky." Řekla jsem a u posledního slova se mi zlomil hlas.

„Třeba si někdo spletl skříňku." Zavrtěl hlavou Alex, ale poznala jsem, že tomu sám nevěří. Ono by to totiž bylo dost absurdní. Někdo se rozhodl, že se jen tak předávkuje. Jen tak. For fun. Ve stáji.

„Zajdi pro ni." Řekla jsem odhodlaně. Alex jen přikývl a odešel. Za chvíli byl zpátky.

Vzala jsem láhev s odporem do ruky a pozorovala jsem její obsah. Některé tabletky se ještě nerozpustily. Z těch zbylých nezůstal ve vodě ani drobný bílý prášek.

„Byla jich tam spousta. Tak dvacet." Řekla jsem znechuceně a odvrátila pohled od láhve. „Proč já, Alexi? Řekni mi...proč já? Co jsem komu udělala?" hlesla jsem frustrovaně a beznadějně.

Alex na mě pohlédl a v očích se mu zračily obavy. „Nevím, Emm. Netuším."

Tvrdě jsem zavřela oči. Nechápala jsem nic. Jediné, co jsem věděla, bylo, že jsem málem přišla o život. Nenápadně. Pomalu. V bolestech. Viděla jsem svou smrt. Vznášela se ve vodě v láhvi a poklidně se stávala neviditelnou. A o to víc zákeřnou. Nikdy už nic nebude takové, jako dřív. Už nejsem ta malá holka, co se schová za mámu, když uvidí pod postelí strašidlo. Ty tabletky mě donutily dospět. V několika minutách. „Panebože." Hlesla jsem a vjela si prsty do vlhkých vlasů.

---

Ahojte všichni :) trošku mě mrzí, že u posledního vydaného dílu nebyla jediná reakce...ani vote, nic. Nelíbí se vám příběh? Co bych měla zlepšit? Vím, že vás tu není mnoho, co tento příběh čtete...ale to mi nevadí. Jsem schopná ho psát i pro jednoho člověka. Ale každá Vaše odezva pro mě moc znamená a hodně mě motivuje k dalšímu psaní...a bez zpětné vazby se mi ani moc pokračovat v tomto příběhu nechce :(

Mějte se hezky a snad vás dnešní kratší kapitolka trošku odreagovala od školy :)