První steeplechase

-4- EMMA

S Alexem jsem si promluvila a všechno jsme si řekli. Byl stále naštvaný na Pitta za to, co provedl na Vilaris. A na mně také za to, jak jsem byla splachovací a hned jsem Pittovi odpustila a nechala se strhnout jeho šarmem. Dohodli jsme se, ze už to řešit nebudeme a necháme to za sebou.

Den po incidentu u tejpování nás Pitt vzal trénovat na Irskou lavici. Ta překážka nebyla až tak těžká. Musel se jen udržet rytmus a hlavně dávat pozor při sestupu. Vilaris měla natažený sval už skoro v pořádku a Irskou lavici jsme trénovaly dlouho.

,,Podívám se na vás z dálky." Řekl mi Pitt, pobídl valacha Escarteho a odklusal dál od překážky. Venku na dráze mě trénoval z koně, bylo to praktičtější.

Navedla jsem tedy Vilaris o kus dál tak, abych ji mohla nacválat. Na překážku jsme dneska najížděly už asi stokrát, proto jsem byla úplně v klidu. Vilaris naskočila na svah. Plynule překonala pár skoky převýšení a nahoře se přehoupla dolů. Vychazí nám to pěkně, pomyslela jsem si radostně a připravovala se na odskok, na poslední fázi překonávání překážky.

V tu chvíli se ale ze strany ozvalo zašustění a měla jsem pocit, ze jsem zahlédla nějakou postavu. To jsem ale neměla čas zkoumat. Vilaris se vyděsila a prudce změnila směr. Nohy jí podklouzly, ale vyškrábala se zpátky na vyvýšeninu. S očima na vrch hlavy seskočila dolů. Při doskoku škobrtla, ale ustála to. Já ale ne.

Její zakopnutí mě vyhodilo z rovnováhy a přepadla jsem jí na krk. Nesmím spadnout. Zabrala jsem břišními svaly a snažila jsem se vytáhnout zpátky do sedla. Vilaris pádila zpátky po dráze. Nedokážu ji zpomalit. Bylo to jako noční můra.

Před náma se nebezpečně rychle přibližovala proutěná překážka. Celou mě pohltila hrůza. Tohle je konec. Hlavou mi běžely katastrofické scénáře, jak Vilaris spadne a stáhne mě sebou. Z posledních sil jsem se pokusila strhnout Vilaris od překážky. Pak jsem uskutečnila svůj zoufalý nápad. Vykopla jsem nohy ze třmenů a seskočila.

Setrvačnost mě strhla k zemi. Přilba mi sklouzla do očí a cítila jsem, jak se mi trhá oblečení a odírá se mi bok. Nicméně účel to splnilo a Vilaris začala zpomalovat. Musím vydržet.

Když už jsem měla dlaně do krve rozedřené a přes slzy nic neviděla, Vilaris zastavila. Mohutně funěla, valila očima, ale stála. Žádné drama se na proutěnce nestalo. Uslyšela jsem dusot kopyt. Pitt na Escartem. Ulevilo se mi. Pitt mi pomůže, už je dobře. Jak šeredně jsem se spletla.

,,Doprdele, Emmo! Zbláznila ses? Vilaris se mohla zranit!" Křičel na mě jak smyslu zbavený.

Chytla jsem nervy. ,,Ty kreténe! Lekla se, to jsi neviděl?! Nebo jsi to nechtěl vidět?! A o mé zdraví se nezajímáš? Jsi povrchní a ubohý debil!" Zakřičela jsem mu hystericky do obličeje.

,,Cos to řekla?! Jsi moje holka a nadáváš mi do debilů? Seber se! To, co se stalo byla tvoje chyba!"

Vykulila jsem oči. Tak tohle je moc. Postavila jsem se a snažila se nevnímat protesty mého těla. Nasedla jsem na Vilaris a pobídla ji k exitu z dráhy.

,,Kam jedeš?!"

Nevnímala jsem nic. Moje tělo bylo jako pokažený stroj. V uších mi hučelo a vše jsem vnímala přes mlhu a jakoby z dálky. Přes slzy jsem neviděla na cestu a v rukou už jsem skoro nemohla udržet otěže. ,,Vilaris, prosím, jeď."
S Vilaris máme neobyčejný vztah. Rozumíme si. Jsme propojené. A ona mě v tom nenechala.

Vilaris cítila příval energie naléhavosti od Emmy. Nechápala, co se děje. Rozhodla se však poslechnout svůj instinkt a prosbu Emmy a dala se na útěk domů.