Auto se prudce stočilo vlevo, když se ho snažil řidič zastavit po nabytí plné rychlosti, díky čemuž se vytvořily na silnici černé pruhy, které zavinily nyní ostře pískající pneumatiky, a Danielovým tělem projela další vlna adrenalinu.
Neměli šanci.
Všech pět osob vyběhlo z poničeného auta a zaběhlo do tmavé uličky staré továrny, jako stvořené pro takovouto situaci. Naproti skupince stály šedé kovové dveře, jejímiž madly bezmocně cloumaly silné paže jejich blonďatého vůdce.
,,Tommy, podej mi něco, čím to otevřem!" Vykřikl s napětím ve zpocené tváři. Chlapec po jeho pravé straně mu podal svoji malou pistoli, kterou se blonďák pokusil praštit do zrezivělého řetězu obepínající dveře. Když už to chtěl vzdát, řetěz dopadl se zvonivou ozvěnou na zem, a i přesto, že nikdo nic neřekl, všichni okamžitě pochopili, že mají vběhnout dovnitř.
Skupinka se na moment ukryla v tmavém koutu místnosti, ve které se právě nacházeli.
,,Žádnej motivační proslov, chcípáci. Vypadá to, že dneska končíme, bando. Pokuste se tady někde ukrejt na co nejdelší čas. Třeba je to pak omrzí a jeden z nás se dostane ven. Jestli jo, nezapomeňte to všechno říct Stenfordovi. Nestřílejte dokud vás nenajdou. Snažte se přežít. Věděli jsme, že je tohle jedna z možností. Že to skončí. To neva. Mám vás rád. A teď běžte! Běžte!" Přikázal vysíleně, ale stále odhodlaně blonďák.
,,Ale Lucasi...", pokusil se ozvat nejmladší člen skupiny.
,,Ne Ricku! Prostě běž!" Zopakoval smutně, ale rázně jejich vůdce, na to se on sám rozběhl do další místnosti, kterou příliš dlouho skrývala ne až tak opuštěná továrna.
Tři další členové se rozběhli za ním. Právě Ricky zůstal na místě a snažil se najít nějaké místo, kde by se mohl ukrýt. Daniel se za ním naposledy ohlédl a lehce mu zamával, chlapec mu gesto sklesle oplatil.
Postupně běželi dál a každý zůstal v jedné z proběhnutých místností. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že se jediná dívka ze skupinky běžící před ním zastaví, uslyšel Daniel ránu.
Hugova parta nehledala vchod, jednoduše si ho vytvořila.
Už jim nezbývalo moc času.
Daniel se natáhl a chytil dívku za ruku.
,,Wendy...," řekl tiše.
,,Já vím, já vím. Pojďme tam," odpověděla a ukázala prstem do levé části místnosti, kde se nacházely plné krabice.
Ona přesně věděla, co chce říct. Bylo to částečně zvláštním poutem, které si za roky, co se spolu znali, vypěstovali. Ale ani to nebylo asi v této chvíli potřeba. Společně se rozběhli k místu, kam dívka ukázala a posadili se za ně.
Daniel prohrábl Wendy její světlé rozcuchané vlasy, které se jí teď potem lepily k čelu. Oba zhluboka oddechovali a dívali se navzájem do očí.
Nedokázal si představit, že se už nikdy nepodívá do jejích modrých kamínků, kterým se říká oči, že ji už nikdy nechytí za ruku a neprojde se s ní se smíchem po ulici, že už nikdy neuslyší její hlas a tep jejího srdce. Nebude si s ní moci povídat. Že pro něj už nebude existovat její milá, ochotná a odvážná povaha. V tu chvíli měl pocit, více než nikdy, že jí opravdu chce říct ta dvě slova, neuvěřitelného klišé.
,,Miluju tě, víš to?" Pověděl jí a věnoval jí jeden ze svých křivých úsměvů.
Wendy se tiše zasmála a podívala se na sekundu směrem vedoucím k jedinému možnému východu, když se zaměřila zpět na Daniela, u očí se jí leskly slané slzy.
,,Vím," odmlčela se a po chvíli i přes slzy s úsměvem opatrně dodala, ,,já tě taky miluju." Naklonila se k němu a jemně ho políbila. Daniel jí objal a polibek jí oplatil.
A tak tam seděli v objetí, slzách a s posledními polibky, dokud ozbrojená skupina nevtrhla i do poslední místnosti, kde se ti dva nacházeli. Prosvištělo jen pár kulek, které téměř okamžitě zasáhly svůj cíl. Danielovo tělo zasáhla prudká bolest, která ze začátku vycházela zpod ramene a ze zad. Wendy ležela na zemi a lapala po dechu. Jediná kulka jí prolétla přímo hrudí a pravděpodobně zasáhla srdce, jelikož se na jejím tmavém tričku začínala čím dál rychleji zvětšovat rudá, krvavá skvrna. Očima zírala do stropu a přerýravě dýchala. Daniel sevřel pevně její ruku a zazpíval část melodie písně, kterou měla tak moc ráda.
Její dech se sklidil a částečně nepřítomným pohledem se na něj podívala.
Slabě mu oplatila stisk ruky a nechala spadnout víčka. Naposledy jí zpod dlouhých řas unikla horká slza a celé její tělo ochablo.
Danielovi stačil uniknout z úst tichý vzlyk, než mu kulka zasáhla temeno hlavy.
A pak pro něj na dlouhou dobu nastala tma, která se zdála, že nemá konce.
_______
Tadadadaaa! Ano, je to tu, dočkali jsme(/jste) se toho! ,,Normální" příběh!
Takže, ehm...cover není tak úplně oficiální, očekávejte, že se ještě v průběhu času změní :') (snad...) a asi nejenom to.
No, každopádně! Snad se vám to bude alespoň trošku líbit, a jestli jo, tak se třeba i dočkáte dalších dílů! (Jéj)
*neuvědomujíc si svoji chybu se s vámi loučí*
MilyDiplodokus
ČTEŠ
Hologram
Fantasy,,Říkej mi třeba Hologram, Zvonilko," prohodil s drzým úsměvem na tváři a blondýnka se na něj znovu zamračeně podívala. ,,Neříkej mi Zvonilko, Holograme," hlas se jí při vyslovení přezdívky, pro ni neznámého, chlapce zadrhl, díky čemuž na chvíli ztr...
