Hologram

5°

,,Daniel,"řekl a já jsem se na něj otočila s nechápavým výrazem.

,,Tak se jmenuju. Řekl ti už někdy někdo, že jsi docela natvrdlá? Jakkoliv se Wendy podobáš po fyzické stránce, povahově jsi docela jiná. A v hlavě to máš taky docela jinak poskládané,..." ušklíbl se a zamířil zpátky na moji postel.

Chvíli jsem na bruneta zírala s otevřenou pusou, než se mi podařilo zpracovat, co právě řekl.

,,Ehm...Ahoj Danieli, opravdu mě těší, že tě mohu poznat. Máš poněkud dívčí jméno, proto jsem byla tak zmatená.  Nevím, jak se ti podařilo světélkovat a řekni tomu, kdo vymyslel tenhle vtip, že už mě to opravdu nebaví, ať je to kdo je to.  Neznám žádnou jinou Wendy,  takže se asi nepleteš, ale já tebe neznám. Což je docela zvláštní. Nemyslíš? A jestli mě sleduješ, tak dobře víš, že nenávidím, když mi cizí lidé leží na posteli." Mračila jsem se na něj, ruce zkřížené na hrudi, jenže to mu bylo asi docela jedno, protože na můj příspěvek do konverzace odvětil pouze: ,,Ty jsi Wendy?"

Protočila jsem oči. ,,Jo. Sám jsi mi tak už několikrát stihl říct."

,,A jsi si tím jistá? Jakože Wendy Tumorová?"

,,Jo, Tumorová. Plánuješ si ze mě teď dělat srandu, že jsem ve světě jenom hloupý nádor?" 

,,Ne, Wendy. To bych neudělal... Vždyť... Co tady děláš?" Podíval se na mě s bolestným výrazem v očích. Nerozuměla jsem mu s každým slovem víc a víc.

,,Vím, že to zní šíleně, ale právě si povídám s modrým klukem v mojí posteli. Co tady děláš ty?" Podařilo se mi zvednout obočí, když se vyhoupl z postele, přešel ke dveřím, které tiše zavřel a pak se posadil přímo přede mě a hleděl mi do očí.

,,Wendy. Jsem devatenáct roků zavřenej ve světě, kterýmu jedna ženská, co to tam šéfuje začala říkat mezismrtnej. Dvacet čtyři sedm jsem v jedné místnosti, ze které prakticky nemám přístup. Křesťani by tomu možná řekli očistec, ale pro mě je to peklo. 
Fungujou tam běžný lidský potřeby, jako je hlad, žízeň, potřeba jít na záchod, únava, ...
A taky ta nutnost s někým mluvit. Naspím mnohem víc času, než když jsem byl ještě živej. Doopravdy živej. A zdají se mi sny. Ve všech těch snech jsou lidi, co znám a mluví ke mně. Říkají mi věci, které se mi zdají, že bych si měl pamatovat. Tak si je zapisuju. Doufám, že mě dostanou dál.
Ale myslím, Wendy, že ty se mi teď nezdáš. A já nevím, jak s tím mám pracovat."

Neptejte se mě, proč jsem mu všechno z toho, co právě řekl, věřila. Snad to bylo tou bolestí a naléhavostí v jeho očích. Chvíli mezi námi bylo ticho než jsem se zeptala: ,,Jak jsi zavřel ty dveře?"

V každé jiné situaci by to otázka byla hloupá, nevhodná, a lidi kolem by vás považovali za infantilní, snad i dementní. Jenže ve chvíli, kdy se Daniel nemohl dotknout mne, kdy mi moje noha prolétla jeho tělem, když jsem chtěla trefit jeho rozpoznávací značku. Proč mohl zavřít dveře? A jak se mu dařilo nepropadávat nábytkem?

,,Nevím," odpověděl a usmál se na mě, ,,myslím, že ti někdo volá." Úsměv mu z tváře zmizel při pohledu na stůl za mnou, kde ležel můj telefon s vyzvánějícím srdíčkem místo jména.

Jeremy.

Vzala jsem telefon do ruky a chvíli se na něj jen dívala. Srdce mi začalo bít rychleji a rozklepaly se mi konečky prstů. Mlčky jsem potáhla palcem zelené kolečko, abych hovor přijala a přiložila zařízení k uchu.

,,Haló? Wendy? Jsi doma?"

,,Co po mně ještě chceš?" Řekla jsem se znatelným znechucením v hlase.

,,Poslouchej, zlato, to co jsi viděla v té třídě, -" 

,,Co?! Že to nebylo tak, jak to vypadalo?! To mi chceš říct? Víš co? Vezmi si svoji Harriet a táhněte spolu do těch míst, které jste už určitě společně objevili!"  Vztekle jsem ukončila telefonát a vrátila telefon na své místo. Teď už se mi netřásly jenom ruce, ale i celé tělo. Nepřítomně jsem vstala ze židle a snažila se nevšímat si překvapeného výrazu Daniela. Rychlým pohybem ruky jsem sebrala deku ze své postele a zabalila se do ní. Vyhoupla se na okenní parapet a opřela jsem hlavu o studené sklo.

A rozbrečela jsem se.