Hologram

3°

Po onom nešťastném okamžiku v kavárně před záchodky, jsem přiběhla za Tianou, která, jako správná kamarádka, nečinně seděla na místě a sledovala mě s pobaveným, ale i trochu soucitným úšklebkem.

Celá rudá jsem k ní zamračeně došla, vzala si své věci a beze slova odešla z kavárny.

Cestou ze dveří jsem potkala mladý, pravděpodobně zamilovaný pár, jemuž při spatření mé maličkosti okamžitě zamrzl úsměv na rtech a jejich propletené ruce se jako na povel pustily. Mávla jsem jejich směrem rukou, aby mi uvolnili cestu, oni to udělali a dívka, co mi stála v cestě mi dokonce otevřela dveře. Zarazila jsem se a můj obličej se na chvíli uvolnil, načež jsem zrudla ještě víc a těmto dvěma lidem se omluvila a s jejich milým úsměvem vyšla z budovy do ulice, kde bohužel stále pršelo.

Zastavila jsem se uprostřed chodníku a, dneska snad už po osmdesáté, rozbrečela se. Za zády se mi ozval tichý svist, jenž znamenal otevření deštníku. Dobře jsem věděla, kdo s ním za mnou stojí.
,,Wendy? Co se tam stalo?" Zeptala se moje nejlepší kamarádka. Co jsem jí měla odpovědět? I přesto, že by mi tu nejpravdivější větu nevěřila a vzala mě k doktorovi, rozhodla jsem se, že jí přesně to řeknu.

,,Asi jsem na záchodcích viděla ducha, který věděl, jak se jmenuju," zašeptala jsem. Nic se nepohnulo. Bylo mi jasné, že Tiana uvažuje o mém zdraví. Na druhou stranu, dobře věděla, že jsem jí nikdy za naše sedmileté přátelství nezalhala a nic si nevymyslela. Nakonec mě vzala pod deštníkem za ramena  a řekla: ,,Asi toho je na tebe jenom v poslední době moc," hlas se jí u posledního slova zlomil. ,, Půjdu s tebou domů a ty si tam lehneš a ráno mi napíšeš, že jsi v pořádku. Bude víkend, takže si můžeš klidně pospat. Bude líp. Neboj, " přikývla jsem jí a ona mě pevně stiskla.

Pak už ani jedna z nás nepromluvila. Kapky se stále tříštily o chodníky, vytvářely louže vody, které byly naprosto všude. Kalhoty i boty jsme měly prosáklé vodou, takže se při každém dalším kroku ozýval ten nepříjemný čvachtavý zvuk, který bohužel znají asi všichni.

Před domovními dveřmi jsem zalovila v batohu, vytáhla klíče obalené přívěšky od mých přátel a správným klíčem odemkla dveře. Zamávala jsem Tianě, jež mě stále sledovala a zaplula do dveří, které dělily promoklý svět od tepla a sucha naší předsíně.

,,Haló," zavolala jsem bez očekávání odpovědi. V tuhle dobu nikdo doma nebyl. Sundala jsem si boty a společně s mokrým svetrem a kalhotami, z kterých se dalo ždímat je odnesla na topení a doufala, že by tam mohly uschnout.

Schody do svého pokoje jsem vyběhla po dvou. Myslela jsem na svoji postel, která mě tak ráda a ochotně vždy přede vším chránila.

Zprudka jsem otevřela dveře do svého pokoje odhazujíc tašku na podlahu do pravého koutu místnosti. Zhluboka jsem vydechla a chtěla se svalit do mé postele, jenže jsem strnula v pohybu. Nevím, jak to bylo možné, ale na místě, které bylo pouze moje, ležel modře světélkující kluk. Ten kluk, který byl dneska v kavárně.
Duch.