Hologram

4°

V krku mi uvízlo panické zaječení, a tak jsem v pokoji stála jako právě vytažený kapr lapající po dechu.

Na mojí posteli ležel kluk.

Aby bylo jasno... v té větě bylo všechno špatně! Všichni na světě dobře věděli, že není věc, na kterou bych byla více háklivá než na ležení v mé posteli. Ten kus nábytku pro mě představoval jistotu, ke které jsem se mohla uchýlit, když jsem se potřebovala cítit sama a v klidu přemýšlet o různých často snad i nesmyslných situacích a věcech.
Nikdo neměl právo si do ní jen tak lehnout. Ani moje nejlepší kamarádka ne, i když se mě tím kolikrát zkoušela vyprovokovat, což se jí vlastně úspěšně dařilo.
A pak tady byl ten kluk.
Pochybovala jsem, že pocházel z mého přítomného světa, s tím, že mojí domněnce silně napomáhal fakt, že jeho barva kůže odpovídala modrošedé, což mi nepřišlo jako ten nejzdravější a nejobvyklejší odstín, jakou mívá lidské tělo.
Dala jsem ruce v pěst a rozhodla se přesvědčit alespoň jeho, že se ho nebojím. Se vztyčenou hlavou jsem se ho zeptala: ,,Co po mně chceš?" Trvalo celé dvě minuty než se na mě podíval.
,,Kopeš normálně do lidí?" Zeptal se mě naprosto ignorující moji otázku. Jeho oči se do mě vpíjely a čekaly na odpověď.
,,Zjevuješ se normálně holkám na záchodech a sleduješ je až do postele?" Odmítala jsem mu odpovědět první, ještě ke všemu na takovou otázku.
A proč bych kopala do lidí?!
Samozřejmě, že ne.
,,Teď už si to můžeš i napsat: ,Milý deníčku, dneska jsem zažila své poprvé. Nakonec jsem skončila na zemi a docela to bolelo, ale tak romantické kopnutí si budu pamatovat snad celý život.'"
Na jeho tváři hrál drzý úsměv a mně došlo, že ani jeden nechce odpovídat na žádnou z otázek.
Zhluboka jsem vydechla, oblékla si volné tepláky, ignorujíc osobu ležící stále na tom stejném místě, a stiskla tlačítko na počítači, aby začal vydávat ten děsivý zvuk, který mě ujišťuje, že se na něm může pracovat.
Ze šuplíku jsem si vytáhla čistý papír a na stůl s ním zároveň položila propisku.
Po rozsvícení obrazovky jsem se přihlásila a zadala do vyhledávače: příznaky schizofrenie
,,To si nemyslím," ozvalo se za mnou a já jsem s leknutím nadskočila.
,,Prosím?"
,,Nemyslím si, že bys trpěla schizofrenií. Ti lidi většinou nevnímají, že mají halucinace, jen pár si jich je toho vědomo. A, neber si to osobně, ale ty, kdybys nějaké měla, tak je nepoznáš. Navíc se ti neukazují jako světélkující sexy týpci."
,,Hm, a co jiného by to tedy mohlo být?"
Místností zavládlo ticho, které po chvíli přerušilo hlasité vydechnutí vycházející z úst bruneta za mnou následováno slovy: ,,To nemám tušení. Třeba tady mám nějaký úkol? Z jakého jiného důvodu bych jinak ještě žil...nebo co to tady vlastně dělám."
Praštil rukou do zdi s náhlým výrazem beznaděje.

Pořádně jsem se na něj znovu podívala.
,,Jak se jmenuješ?" Zeptala jsem se, protože jsem si uvědomila, že mít někoho v posteli a ani nevědět, jak se jmenuje je i pod moji úroveň.

,,Říkej mi třeba Hologram, Zvonilko," prohodil s drzým úsměvem na tváři a já jsem se na něj znovu zamračeně podívala.
,,Neříkej mi Zvonilko, Holograme," hlas se mi při vyslovení přezdívky, pro mě neznámého, chlapce zadrhl, díky čemuž jsem na chvíli ztratila na přísnosti, kterou jsem se na něm snažila vyloudit co nejvíce odpovědí.
,,Ale teď už vážně, Zvonilko, co jsi zač?" Zeptal se mě a s náhlou vážností v hlase si mě znovu celou prohlédl.
,,Na to samé bych se ráda zeptala i já tebe. A proč nemůžu tohle?" Rozpřáhla jsem se a nechala prolétnout svoji ruku skrz chlapcovo tělo.
,,Nevím, ale myslím, že stejnou bariéru mám i ze své strany. Dá se tomu říkat bariéra, když  mezi námi nic není?" Hnědýma očima mu probleskly jiskřičky, když si uvědomil slovní hříčku v obou větách.