The Amazing Louis Tomlinson // Larry Stylinson cz

3.

*čtvrtek 10:34

Strašně jsem toužil to všechno klukům říct,jsou to přece mý nejlepší kamarádi,ale pak mi opět zavrněl nerv v hlavě a podvědomí hlásalo že by to nebyl zrovna dobrý nápad.

"Zaspal jsem...Já zaspal."

Odpověděl jsem a kluci na mě s údivem koukali.

"To není nic tak fantastického Louisi,každej občas zaspí... I když je fakt,že u tebe to teda vidím poprvé."

Uchechtl se Zayn a já poté spoulu s ním a Liamem zamířil do třídy,protože mělo za pár minut zvonit. Došel jsem s nima ke dveřím a oni vpadli dovnitř zatím co mě kdosi zatáhnul za ruku a vtáhnul za dveře.

"Ahoj Lou,chtěl jsem ti moc poděkovat za ten včerejšek. Řeknu profesorovi Popersovi,že na těch fotkách máš největší zásluhy ty. Máš je někde? Rád bych se kouknul na mistrova díla."

Řekl mi Harry s úsměvem a já po jeho slovech zrudnul v obličeji.

"Ahoj Harry,děkuju,to mě potěšilo. No mám všechny fotky zatím jen doma na foťáku,musím je přetáhnout na flešku a dát vyvolat dneska odpoledne."

Nervózně jsem odvětil. A na chvíli jsem se zahleděl do jeho zelených očí. Krásnější jsem snad nikdy neviděl. Když se zasmál měl pod levým okem dvě příčné malé vrásky vedle sebe,vypadalo to roztomile a skvěle to doplňovalo ty jeho ďolíčky na tvářích při úsměvu.

"No a nemohl bych jít s tebou? Vzal bych i pár těch svých."

"Ježiš jo! Jasně!"

Vyjekl jsem s obrovskou radostí v hlase a Harry se na mě podíval s udiveným výrazem v obličeji.

"Ehm... Chci říct... Jo to by bylo super. Tak se sejdem po škole a půjdem ke mě vyzvednout foťák?"

Opravil jsem svá původní slova,tentokrát už s klidem v hlase. Harry se pousmál,přikývnul na znamení souhlasu a odešel do vedlejší třídy a já zašel do té své s obrovským úsměvem na tváři.

"Tommo,ty se směješ,až ti utekly uši za hlavu! Co se stalo?"

Rejpnul si do mě Liam.

"Nic se mu nestalo,je jen vyspinkanej. Viď ty naše Boo."

Na přihrávku naběhl Zayn.

"Přesně Zayne,vyspinkanej do růžova!"

Odpověděl jsem a vypláznul na Zayna jazyk. Najednou zazvonilo a začala hodina zeměpisu,který byl jedním z mých méně oblíbených předmětů,ale i tak jsem z něj měl vždy za 1.

Zbytek školy utíkal celkem rychle a já už se nemohl dočkat až vyjdu před vchodové dveře a tam na mě bude čekat Harry!

Nechápu proč jsem jím tak poblázněný. Je to jen obyčejný kluk-a vlastně možná právě proto. Hrál za náš středoškolský fotbalový tým,ale nechoval se ani trochu sebestředně a povýšeně, ba naopak,byl ke mě vždycky milý,párkrát se mě zastal před svýma týmovýma gorilama a vždycky jsme si spolu našli téma na které jsme se dokázali bavit dokud nás někdo nepřerušil-což bývalo docela často-vždy když jsme se potkali,bylo to buď v autobuse,kde si ke mě občas sednul nebo na chodbě,kde ho vždy do 10 minut sháněli jeho kumpáni. Nevím jestli ho mám nazývat svým kamarádem či ne. Je to podle mě spíš takový náhodný známý.