The Amazing Louis Tomlinson // Larry Stylinson cz

4.

*čtvrtek možná pátek,kdo ví

Měl jsem na sobě rudě červené tepláky a té samé barvy i mikinu s kapucou. Procházel jsem se Londýnskými tmavými ulicemi a hledal nejvhodnější místo pro otestování mích schopností.

Po dlouhém pátrání jsem konečně našel dokonalou cihlovou zeď jedné vyšší opuštěné budovy a udělal to samé co ráno na škole-položil dlaně na zeď a snažil se vylézt na střechu-tohle už jsem dokonale uměl,tak mi to nečinilo moc velký problém. Teď přišla ta těžší část. Chtěl jsem ze svého zápěstí vyšlehnout pavučinu a zhoupnou se díky ní na druhou budouvu nebo se aspoň zhoupnout. Věděl jsem,že ta vlákna jsou dostatečně silná a lepkavá,ale nevěděl jsem jestli na tolik,aby mne udržela-nezbývalo nic jiného než to zkusit.

Stoupnul jsem si na okraj budovy a začal všemožně máchat pravou rukou,ale pavučina ani neplivla. Zkusil jsem to tedy levou,ale také bez úspěchu.

"Co to má být? To mi jako došly?"

Poté jsem si vzpoměl na svůj grif- prudce švihnot se vztyčeným malíčkem,ukazováčkem a palcem- to přeci na poprvé fungovalo. Tentokrát jsem to zkusil oběma rukama a skutečně to šlo! Z obou zápěstí vystřelily pavučiny!

"Wouuu! To je fantastický!"

Odtrhnul jsem je od ruky a ještě si to párkrát zopakoval. Když jsem věděl se stoprocentní jistotou jak na to,sebral jsem veškerou svojí odvau a rozeběhl se s touhou skočit a v ten samý moment vypustit vlákno. Nevyšlo mi to. Měl jsem strach a jen jsem zbaběle přeskočil na druhou budovu. K mé smůle se tohle opakovalo nejméně pětkrát.

"Sakra! Jen tu skáčeš! Tomlinsne,ty jsi přece takový zbabělec! Jen skočíš na další střechu. Demente!"

Nadával jsem si.

"Ale upřímně... už jen to,že přeskáču několik metrů od sebe umístěné budovy je skvělý,ale vím že dokážu víc! No tak do toho-nebuď srab!"

Střecha na které jsem stál a stavba na kterou jsem chtěl skočit byla už podstatně dál než ty předešlé a já věděl,že tohle jen tak nepřeskočím. Měl jsem strach,opravdu velký. Snad ještě větší než když mě v prváku mlátili kluci z vedlejší třídy a vyhrožovali mi,že jestli to někde povím,tak mě dorazí. Myslíte si správně-byli to klukci z fotbalu-až na Harryho,ten u toho nikdy nebyl.

Když jsem tak myšlenkami odbočil k Harrymu,tak jsem si musel na chvíli sednout. Jen tak jsem dřepěl na té střeše a přemýšlel nad Harrym. Poté mne myšlenky zavedly až do mého dětství-měl jsem ho dokonalé,než jsem přišel na střední a vysadili si na mě ty dutohlavci. Vzpomínal jsem na každou ránu co mi kdy zasadili do těla a na každou výhružku nebo posměšku co kdy vydali z pusy. Po tváři mi stekla drobná slza.

"Tohle znamená,že teď se už nemusím bát! No tak! Jen vystřel tu blbou pavučinu a už se nikdy nebudeš bát."

S okamžitostí jsem vstal a rozběhl se jak nejrychleji jsem uměl a prostě skočil. Než jsem si uvědomil co jsem udělal,už mě táhla gravitace k zemi. Různě jsem  sebou mával a snažil se o něco,ale absolutně to nešlo. Bylo všechno tak rychlé. Pak mi zavrněl nerv v hlavě a já se zábleskem viděl zem. Rozmáchl jsem obě ruce a z té levé mi vylétlo silné vlákno,které se zachytilo. Já jsem jen tak tak škrtl botou o beton a už jsem letěl dopředu. Před sebe jsem napřáhnul pravou ruku a vyšlehl další pavučinu.

"Woooohooooo!! Jooo! Mám to!"

Zařval jsem přes celý noční Londýn až se ozvala ozvěna.

Chvíli jsem si takto poletoval,ale poté mi už docházely síly,tak jsem se s ladností spustil na chodník blízko mého domu,abych to neměl pěšky tak daleko. Zahleděl jsem se na mé ruce,na nohy a poté jsem si dlaněmi přejel po mém břiše,cítil jsem ty krásně vyrýsované svaly bez toho aniž bych někdy zvedl činku. A síla co proudila mým tělem byla daleko větší než ráno.

"Tohle mění celý můj život! Nový Louis Tomlinson! Už nikdy žádná šikana! Dokážu se ubránit sám!"

Zašepal jsem s obrovským nadšením a pomalu se rozešel. Byl nezvyk po půlhodinovém létání zase chodit. Když jsem došel k našemu domu,vyšplhal jsem se ke mě do pokoje a vlezl dovnitř oknem,které jsem nechal otevřené při odchodu,který byl založený na stejném principu.

Když jsem usínal,přemýšel jsem,jak bych svému novému druhému já začal říkat.

"Hmmmm... Horolezec? Ne! To je víc než špatný. Černá vdova-podle pavouka co mě kousnul? Ne! To zní moc temně. Atleťák! Sakra soustřeď se! Mám pavoučí schopnosti díky pavoučímu kousnutí... Pavoučák? To zní moc dětinsky a já už nejsem zrovna nejmladší... Spider-Bite... blbost! Spider... SPIDER-MAN! To je dokonalé!"

Tak doufám,že se kapitola líbila❤️ Je trochu kratší,ale za to je tu jeden ze zásadních zlomů,tak snad vás mé psaní na tento způsob nezklamalo😏 Budu opět ráda za každý ohlas❤️ Moc to pomůže mě i povídce❤️ Jakékoliv otázky ráda zodpovím,kdyby něco nedávalo smysl nebo i ohledně superschopnosti Louise😄 A dodatečně se omlouvám za případné chyby,které by jste našli😏

Paulie xx 💕