Teenagerka V Akci[KONÁ SE VELKÉ PŘEPISOVÁNÍ]

1.

,,Ello, vstávej, nebo přijdeš pozdě do školy." Zařvala na mě máma z kuchyně.
,,Jo, už jdu."
Oblékla jsem se, udělala ranní hygienu a vydala jsem se dolů za mamkou, která mi na stůl připravila snídani. Jak já miluju snídaně!

Po asi deseti minutách jsem dojedla a šla si obout svoje jediné VANSky. Venku bylo nádherně. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali, a tak jsem se rozhodla, že se pro jednou zase projdu.

Cesta mi trvala asi patnáct minut, což sice nebylo ideální pro mojí školní docházku, ale lepší než kdybych měla sedět namačkaná v nějakým zaprděným autobusu vedle nějakýho týpka.

Vešla jsem hlavní branou na školní pozemek a hned jsem se vydala do budovy školy.  Pozdravila jsem paní vrátnici, která už na mě koukala dosti nepříčetným pohledem, a vydala jsem se tak, jak jsem byla, do třídy.

Nikdy se nepřezouvám, takže toto zastaralé pravidlo již od první třídy měnit nebudu. Při cestě nahoru do třídy jsem se zamyšleně koukala na rukáv mého hebkého kardiganu.
Najednou do mě někdo strčil.

Už už jsem mu nebo jí chtěla vynadat, když v tu se mi onen člověk omluvil a já k němu vzhlédla. Byl to kluk. Měl moc sympatický hlas a já se do něho se stoprocentním nasazením zadívala.

,,V pohodě." Vylezlo ze mně.
,,Ehm, nevíš, kde je tady devátá třída?" Zeptal se mně a při tom na mě vycenil své jasně bílé zuby.
Zapla jsem svůj orientační smysl.

,,No, to musíš po schodech nahoru, od schodů se dáš na pravo a potom to jsou šesté dveře zleva, máš to?" Odprezentovala jsem mu to, co asi chtěl slyšet, ale podle toho, jak na mě koukal, tak to vypadalo, že to nechápe.

,,A nechtěla bys mi to ukázat osobně? V týhle škole jsem tu novej a fakt se tady neorientuju."
Nešlo odolat. Přikývla jsem a vzala ho jemně za ruku, protože už dávno zvonilo a já spěchala, a vydali jsme se na cestu. I on spěchal.

Vylezli jsem ještě o jedno patro výš a tam jsem ho zavedla před třídu s nápisem devítky. Ukázala jsem na dveře a zaťukala za ně .
Ten se na mě trošku zašklebil, ale potom jsem zase uviděla ten jeho zářivý úsměv. Jak jen to dělá?

,,Děkuju."
,,Nemáš zač."
,,A když jsme u toho, nemohl bych si od tebe vzít tvé telefonní číslo?"
Srdce mé mi poskočilo. On ode mně chce moje číslo. Moje!
,,Umh, no jasně." Rychle jsem na kus papíru naškrábala svoje číslo a podala mu ho.

Ten mi zamával a už zmizel ve třídě. Ještě chvíli jsem se za ním koukala, když v tom jsem si uvědomila, kolik je hodin a rychle jsem vystřelila k mé třídě o patro níž.

Teď jsem musela zaťukat znovu. Pomalu jsem otevřela dveře, a zpoza nich na mě koukala naše třídní učitelka s velmi naštvaným pohledem.

Falešně jsem se na ni usmála.
,,Takže, co bylo dnešním důvodem k pozdnímu příchodu, slečno Wallová?" Zeptala se mě, když jsem si šla sednout k mojí nejlepší kamarádce Katy.

,,To byste nevěřila, kolik hezkých ztracených kluků tady na škole máme." Stále jsem se usmívala.
Celá třída se zasmála a učitelka se konečně usmála. Myslím, že to tak měla i ona, když chodila do školy.

Momentálně má manžela a dvě děti.
Já si mezitím v poklidu vytáhla svůj odrbaný sešit a černou propisku.

Katy se ke mně nahla, aby mi něco pošeptala, ale když viděla, že se na nás učitelka kouká, tak se zase vrátila zpět a začala si přepisovat věci z tabule, kterou už z půlky popsali, zatímco jsem byla pryč.

Jakž takž jsem přežila první hodinu, což byla matematika, a šla jsem si do skříňky pro chemii, která bude další hodinu. Vytáhla jsem klíčky z batohu a odemkla jsem skříňku ze které na mě vypadl velký atlas světa.