Tíha tlapek (POZASTAVENO)

6. KAPITOLA

Rezík otevřel oči. Nebyl ve své noře, ale někde, kde to vůbec neznal. Tráva byla jemnější než mech a rány na tlapkách ho vůbec nebolely, když našlapoval. Cítil, jakoby se vznášel. Kolem něj se prohnal velký oranžový stín a Rezík se naježil. Byl si jistý, že to, co viděl, nebezpečné nebylo, ale jeho instinkty nechtěly nic podceňovat. Cítil sladkou a uspokojující vůni. Zamrkal očima a před ním se objevila liška. Natáhl čumáček a zavětřil znova, pak zavrtěl huňatým ocáskem. ,,Maminko!" zaštěkal a jeho hlásek se proměnil v ozvěnu, jež se táhla někam donekonečna. Velká a štíhlá liška neodpověděla, jen se usmála. Měla zavřené oči. Za ní svítilo ohromné slunce a za Rezíkem se zase pyšnil stříbrný měsíc. Stříbrné a žluté paprsky se setkávaly zrovna nad lišákovou hlavou a tvořily zajímavou stříbrnozlatou barvu.

,,Krásně jsi utekl tomu ptáku, Rezíku." otevřela liška oči, ze kterých vylétlo bílé světlo a Rezík musel přimhouřit oči, aby ho v tak velkém světle nepálily.

,,Bude tě čekat ještě mnoho dalších strastí, Rezíku. Buď připravený. Sníh roztaje pod ohněm a zmizí." zavrněla jemně a znova oči zavřela. ,,Sníh roztaje pod ohněm a zmizí?" opakoval zmateně Rezík a cítil, jak mu větřík čechral srst na bocích. Liška přikývla hlavou a než stačil Rezík něco říct, zmizela. A s jeho matkou zmizel i celý jeho sen.

Rezavý lišáček otevřel oranžová očka a hluboce se nadechl, podíval se škvírou ven. Zpívali ptáci a Rezík usoudil, že spal celé odpoledne i celou noc. Snížka v noře nebyla. Lišáček unaveně vstal a protáhl své dlouhé štíhlé tělo a v tlapkách ho ošklivě zapíchalo. Rány na zádech ho nepříjemně pálily a stroupky na polštářcích ho píchaly, štípaly a cukaly sebou. Lišák si je znovu očistil jazýčkem a dával pozor, aby tenké stroupky nestrhl. Tak by se mu do ran mohla dostat smrtící infekce.

Našlapoval pomalu a pečlivě po hliněné zemi a rezavou hlavičku vystrčil z díry ven. Podíval se do dálky a mezi stromy uviděl pobíhající světle zrzavý kožíšek s bílýma chlupatýma ouškama jak něco nahání. Rezík se usmál a spadla z něj obava, že by jeho sestřičku ztratil stejně, jako matku.

Ještě na chvilku se zachumlal do teplého mechového pelíšku a přemýšlel o podivném snu, ze kterého mu šla hlava kolem. Sníh roztaje pod sněhem a zmizí? nahnul rezavou hlavičku a přemýšlel. No, je Období veder a Období dlouhých nocí tu bude coby dup. Možná, že Období dlouhých nocí nebude trvat tak dlouho jako vždy. Ale ne, to je blbost, zavrtěl nevěřícně hlavou a zakroutil tělem, podrbal se na raněných zádech.

Nastražil oranžová ouška a našpicoval je směrem ke vchodu do nory, otočil oči směrem ke zdroji hluku. Do nory vběhla Snížka celá od trnitých větviček a bolestně vyla. ,,Snížko, co se ti stalo?!" bleskově se lišák postavil a nohy mu ztuhly bolestí. Nedal na sobě nic znát.

,,Spadla jsem do trnitého keře, když jsem se snažila chytit Rychlý kožíšek. Au!"

Snížčiny tlapky se třásly a mladá lištička se bála lehnout si, aby se jí ostny nezaryly hlouběji do masa.

,,Ukaž, pomůžu ti." připlazil se k ní bratříček a opatrně z ní pichlavé větve sundal.

,,Mám ještě pár trnů v nohou" zakňučela Snížka a bojácně se otřásla. ,,Co to děláš Rezíku? Nechej toho!" zaprskala na něj, ale lišák ňafl po jejím čumáčku. ,,Snížko, čím dřív ty trny vytáhnu, tím lepší to bude!" přesvědčil ji.

,,Nemel sebou furt!" ohnal se po Snížce Rezík přísně a zakousl se do jejího stehna, pomalu vytahoval ostrý zakrvácený trn.

,,To jsi nikdy nezažil! Zavyla menší lištička. Víš, jak to bolí? Nevíš!"

Rezík otráveně protočil oči a vyplivl trn na zem na malinkou hromádku. Ještě něco procedil mezi zuby a olízl pár kapiček krve z její rány.

,,Co to máš na zádech, Rezíku?" očichala jeho podrápaný hřbet. Rezík posbíral trny ze země a klusal je vyhodit ven kousek od nory, aby se nikomu nezapíchly do tlapky a přemýšlel, co sestře řekne. Orlí útok totiž zatajil. Když se vplížil zpět do nory, Snížka s nastraženýma ušima vyzvídala. ,,Tak?"

,,Byl jsem u řeky a spadl jsem. Podrápal jsem se o ty ostré kamínky, na které si musíme dávat u vody pozor." Vůbec se mu nelíbilo, že musí lhát, ale nemohl Snížku zbytečně strašit. Zase by se bála a jen by se krčila v temném koutku nory a Rezík byl tak rád, že ji zase viděl plnou života jakoby jejich maminka pořád ještě žila.

,,Ty nemehlo," zachechtala se Snížka. ,,Kdo může spadnout v řece na ostré kameny? Jedině ty!" zaňafala po jeho čumáčku a převalila ho hravě na bok.

Rezík přátelsky zavrčel a jemně se zakousl do sestřiny tlapky, vyhrabal se na nohy a skočil po ní. Snížka vesele zapískala a chňapala po jeho rezavém kroutícím se ocásku.

V noře panovala veselá nálada až do večera. Dvě rostoucí liščata se přátelsky prala a smála se na celé území Pichlavých stromů. Oběma přetrvala energická nálada celé odpoledne a vyprchala až když slunce zapadlo. Rezík se Snížkou vyběhli nahoru na velký Soví kopec a sledovali blikající hvězdy a velikánský měsíc, který ozařoval celý Losí hřbet.

,,Myslíš, že je maminka někde mezi hvězdami?" zašeptala Snížka a přitulila se k Rezíkově hřejivém kožíšku. Noci začínaly být chladnější než teplé dny.

,,Určitě." přikývl lišáček a v jeho ohnivě oranžových očích se odrazily miliony hvězd, když se zadíval nahoru na noční nebe.

,,Ani nevím, jak se jmenovala." zesmutněla lištička s bílýma ouškama.

,,To nevím ani já, nikdy nám to neřekla," uklidnil ji Rezík a otřel se tlamičkou o její čelo. ,,Možná je to tak i líp."

,,Určitě na nás dohlíží z nebe a chrání nás." usmála se Snížka a zachvěla se v chladném větříku. Vyšší lišák se ušklíbl a jak sledoval nehybné hvězdy, všiml si jedné, která blikala více, než všechny ostatní. Maminko, chráníš nás, zahřálo ho u srdce. Vybavil si ten moment z jeho podivného snu, když liščí matka otevřela oči, ale ty byly celé bílé a neskutečně svítily, až musel lišáček sklopit víčka. Jsou to její oči, které na nás dohlížejí a mrkají. Její oči jsou hvězdy.

Vzpomínal na to, jak on sám poprvé otevřel oči a první, co viděl, byla jeho usmívající se maminka a vedle něj spala sestřička. To byl konec Období hladu a začínalo Období květin - tehdy maminka často mizela z nory a přinášela jelení maso. Z přemýšlení ho vytrhl vysoký hlásek.

,,Měli bychom jít, Rezíku," otočila Snížka hlavu ke svém bratříčkovi. ,,Velká liška brzy vystoupí, musíme se i trošku vyspat." zívla a ukázala špičaté bílé zuby.

,,To bychom měli." přitulil se k ní a společně se vydali ztemnělým krajem k noře.