Tíha tlapek (POZASTAVENO)

12. KAPITOLA

Rezík seděl u chladné řeky, jeho barevný kožich kontrastoval s pochmurně vypadajícím okolím. Sledoval, jak z ní uniká teplá pára a zachycuje se ve vzduchu, vánek ji odnáší nahoru na nebe. Lišák ponořil čumák do ledové vody a cítil, jak mu běhá mráz po zádech. Jazyk mu strnul ledovým ochromením, ale po prvotním šoku si zvykl. Napil se, ale tentokrát tlapy pod hladinu neponořil a opatrně a pečlivě je držel na břehu, dlouhý oranžový krk natahoval a narůžovělým jazykem olizoval říční proud.

Nechtěl onemocnět. Podle jeho maminky je koupání v řece vhodné jen na osvěžení v dlouhých dnech Období veder. Při nástupu Období barevného listí se Losí hřbet a celá země ochlazuje a síla Velké lišky na čas zaniká. Zima se tak může lehce uchytit na plicích a zvířata na nachlazení umírají. Ale to nebyla jediná věc, kvůli které se Rezík ostýchal vykoupat. Také se bál, že by ho divoký a silný proud odnesl, jelikož čím byl starší, tím unaveněji se cítil.

Nejen, že se tak cítil, ale také byl. Hladové vychrtlé tělo nutně potřebovalo alespoň kousek masa, ale dva liščí sourozenci si museli vystačit s pár hubenými myškami, které byly stejně tak vyčerpané, jako oni, takže se při úprku rychle unavily a neměly šanci přežít.

Hladová liška si nenechá nic ujít.

Rezík si prohlédl čirou hladinu, ale všechny ryby, žáby i ostatní vodní tvorové jako zázrakem zmizeli. Doufám, že v Období květin se zase vrátí, zapřemýšlel lišák a špičkou drápku rozsekl pár suchých mrtvých stébel trávy, jak s ní zamáchal. Jeho ohnivě oranžový kožich zmizel v porostu keříků, jak se otočil, zeleň se kolem něj otevřela a znovu zavřela, jakoby ho celého spolknula. Jediné, co z temna keříku ještě pár sekund vykukovalo byl jeho hladký huňatý ocas, škubající ze strany na stranu. Ale i ten pak zmizel.

Rezík se plahočil loukou a sledoval bledé nebe, bylo sice bez mráčku, ale Velká liška nevydávala takový žár, jako v Období veder a všichni na to dopláceli. Nebe zešedlo, listy stromů změnily barvu, zemřely a opadaly, některá zvířata se chystala na zimní spánek. Vítr byl ostřejší a mrazivý, tráva seschla a nepříjemně píchala do polštářků tlapek. To, co bylo zelené, se stalo hnědým a žlutým.

Lišák našpicoval uši a vydal ze sebe hlasité zavytí, divoce rozevřel oranžové oči a poslouchal ozvěnu táhnoucí se celým Losím hřbetem. Za pár momentů se někde z blízkého lesíka ozvala odpověď, taktéž zavytí. Bylo ale na vyšším tónu, písklavé a vrčivé. Rezíkův hlas byl spíše hlubší, hlasitější a plynulejší, skoro jako nějaké troubení. Od vytí vlků měl ale daleko. Často je slýchával, jak se modlí ke Stříbrnému vlku a desítky hučivých hlasů ovládajících Vlčí les se připojovaly a vydržely znít dlouho.

Rezavý lišák se ušklíbl a klusal naproti odpovědi na jeho liščí zavytí. Štíhlé kostnaté nohy rychle kmitaly a tiše našlapovaly, lišák byl skoro jako vánek. Tichý a rychlý.

Sice nevěděl jak, ale jeho liščí sestře Snížce se podařilo nasbírat nějaké bylinky a tvrdila, že pomáhají na bolest, hlad a infekci v ranách. Kdyby se mýlila, byli by oba mrtví. Společně proti žaludečním bolestem zhltali už desítky bobulí a nic se jim zatím nestalo. Opravdu to zabíralo. Ale po pár hodinách zase přišel ten bolestivý náraz, účinek bobule přestal pomáhat a žaludek se rozkřičel, rozbolel a rozhýbal.

Věřím, že takovou schopnost jí poslala maminka, zapřemýšlel Rezík, když se pár délek liščích ocasů před ním objevila dvě bílá ouška. Schopnost poznat léčivé bylinky.

,,Víš, Rezíku," začala bez přestávek Snížka, ani se s bratrem nepřivítala. ,,Dostala jsem nebezpečný, ale dobrý nápad!"

Lišák našpicoval uši a zvědavě se na lištičku podíval. Ta zavrtěla ocasem a zachechtala se.

,,Vím, jak dostat jídlo." vyštěkla ze sebe.

,,Jak?" usiloval Rezík o odpověď a jeho prázdný žaludek se rozkručel tak moc, že i liška s bílýma ušima ohrnula soucitně čumák. Pak se jí ale ve žlutých očích zaleskla zvláštní jiskřička a to donutilo Rezíka se pochybovačně přikrčit.

,,Vlci mají přece jídla dost, ne? Dál si to domysli..." řekla tak pyšně, až se z toho Rezíkovi zatočila hlava. Ach Snížko, co tě to zase napadlo.

Lišák zavrávoral na vratkých nohách a Snížka pozvedla svaly nad očima.

,,Zkusit to můžeme, ne?" ohrnula hrdě pysky a bílé zuby se jí zaleskly.

,,Snížko, ne, nemůžeme," vyjekl ze sebe nevěřícně Rezík a zalapal po dechu. ,,Copak ty si nepamatuješ na naši maminku? A na to, jak ji vlci odvlekli?"

Liška s bílýma ušima se naježila a v krku jí vyschlo. ,,Já ale neudělám stejnou chybu jako naše maminka!" zavrčela tlumeně a probodávala Rezíka pohledem. ,,Proč musíš každý můj nápad zamítnout a jen ty tvoje jsou správné?!"

Rezík ulekaně vykulil oči, když mu přes čumák přejely ostré drápky a zanechaly na kůži tři červené rýhy.

,,Vlci si stráží své teritorium moc dobře, to přece víš. A to, že jich je stále víc a víc znamená, že mají oči všude a..." zarazil se. Snížka bratra už dále neposlouchala a s hrdě napřímeným tělem zmizela ve vysoké lámající se trávě.

Ach Snížko, proč musíš mít tak hrozné nápady. Já bych tě přece s radostí nechal někdy vymyslet plán, ale kdyby jsi nebyla tak tvrdohlavá...

Lišák zavrtěl hlavou a pomalu s odstupem sestru následoval, nechtěl ji rozzuřit ještě víc. Stále se ale držel jejího pachu a stopy.

Pak se ale Snížka zastavila, stála nehnutě a uši měla nastavené dozadu. Rezík se přikrčil k zemi a snažil se splynout s přírodou, ale oranžový kožich mu to nedovolil. ,,Já vím, že mě následuješ." sykla Snížka tak hlasitě, aby ji bratr slyšel.

,,Ale já jsem se k něčemu rozhodla." pokračovala ve svém a přerušila tak lišáka zrovna v moment, kdy chtěl něco namítnout.

,,Půjdu tam sama, ať mě pustíš, nebo ne. Já si žrádlo před čumákem ležet nenechám." Mluvila až děsivě klidně.

Asi jí ten hlad už leze na hlavu.

,,Neměl bys mě přemlouvat, nezabere to." zakňučela a konečně otočila hlavu přes rameno a pohledy dvou lišek se setkaly. Rezíkovy sytě oranžové oči a Snížčiny pískově žluté na sebe bez mrknutí civěly, až ty Rezíkovy uhnuly.

,,Dělej si co chceš. Až tě napadnou, nebudu tě z toho zase tahat." zamumlal s pohledem zabořeným do země pod ním.

,,Já vím, co dělám." naježila liška ocas a pokračovala nezaujatě v chůzi. Nevíš Snížko... Nevíš.