Tíha tlapek (POZASTAVENO)

4. KAPITOLA

Rezavý lišáček trhnul ušima a ohrnul pysky. Zdá se mi to snad? Co se to děje? projelo mu hlavou. Zase to uslyšel, obrovský bolestný vřískot a pak ucítil na svém zrzavém kožíšku běhající mráz. Lišáček poplašeně otevřel oči a v noře byla pořád ještě tma. Srst velké lišky se ještě ani nedotýkala oblohy mezi Světelnými horami a Stříbrný vlk tiše sledoval kraj z nebe.

Rezík vyskočil na všechny čtyři, jeho kožich se okamžitě naježil a do čumáčku mu udeřil neznámý hořkosladký pach. Vyděšeně zakňučel a jediné, co ve tmě viděl, byl huňatý ocásek jejich maminky jak sebou švihá ze strany na stranu u východu z nory.

Zanedlouho si jeho oranžové oči zvykly na temno noci a Rezíkova srst se zježila ještě víc, i když už vypadal jako rezavá koule chlupů. Když liščí matka ustoupila zpět hlouběji do nory, přiblížila se ke svým štěňatům a zběsile dupala štíhlýma nohama. Rezík okamžitě chňapl po své sestřičce Snížce a odtáhl ji nalevo od bojující lišky.

Pak nenápadně nakoukl do škvíry vedoucí ven a uviděl obrovská šedá těla, vrčící tlamy a probleskující oči. ,,Maminko, co se to děje?!" zakňučel se sklopenýma ušima a celý shrbený se posadil vedle Snížky, jež pomalu a se zíváním přicházela k mysli.

,,Rezíku..." otočila matka velkou podlouhlou hlavu a všude kolem čumáku měla zasychající tmavou krev, jež jí slepovala srst na hrudi i uších. V očích se jí leskly slzy bolesti. Snížka hrůzou vykřikla a zahrabala tlapkou na svého bratříčka, jenž se před ni ochranářsky postavil.

Liščí matka zavrčela, olízla si krev z čumáku a celým tělem vylezla z nory na lučinu mezi jehličnaté stromy. Chvíli bylo slyšet jen zběsilé a hněvivé vrčení, pak někdo bolestí zakvílel a ozvěna se roztáhla po celém Losím hřbetu.

,,Maminko!" odhodlal se lišáček a s bouchajícím srdíčkem a strachem v očích škvírou v kameni sledoval, jak si dva obrovští vlci pohrávali s liščím slabým tělem a hlučně chrčeli.

Liščí máma se s každým odhozením snažila zabrzdit pád do bláta drobnými tlapkami s dlouhými drápy a skuhrala bolestí. Krev jí okamžitě obarvila rezavou srst na rudou a jak usychala, tmavnula a hnědla na jejím slepeném kožíšku. Nohy a břicho neměla krásně bílé, nýbrž tmavohnědé od všeho toho bláta a špíny.

Obrovský černý vlk se postavil nad ni a tlapou jí přitlačil hlavu do země, jeho oči blikaly v měsíčním světle a dlouhé nebezpečné tesáky se leskly.

,,Rezíku, hned se vrať do nory..." zavyla slabě liščí matka a přivřela blednoucí oči. Ten černý vlk trhnul hlavou a jeho pohled zabloudil někam do díry ve skále, setkal se s pohledem Rezíka. Něco zuřivě zaštěkal a sliny se mu přitom rozlétly ze široké tlamy.

,,Ono to má děti." zachichotal se další vlk, jenž stál za tím velkým černým a shrbený vylezl ze stínu. Rezík hlasitě polkl a tlapky se mu zatřásly.

Ublíží nám snad stejně, jako naší mamince? Maminka je ale silná, ona je zažene a ochrání nás. Ona to zvládne. zavrtala mu v mysli věta. Mám ji moc rád a ona mě určitě taky a ochrání mě.

Oči se mu zakalily smutkem, když ho z jeho přemýšlení vyrušilo další nesnesitelné zaječení, ten zvuk mu drásal rezavočerná ouška.

Ohlédl se zpět na Snížku, jež se krčila v temném koutě nory, celá se třásla a kňučela hrůzou.

Do škvíry se vplazil tmavý mrštný stín a napřímil se před lišáčkem, jenž si připadal tak malý a bezbranný.

,,Vás nezabijeme, liščata," zasmál se chraplavým hlasem vlk a jeho dech páchnul po krvi, smrti a hnijícím masu. ,,Ona nám totiž vaše maminka kradla všechno, co mohla. Asi aby vás uživila. Ale nač bych vás rychle zabíjel? To vás ani nezabolí. Brzy zemřete hladem a doufám, že vás nějaké jiné lišky najdou a aspoň vaše vyhublá těla pohřbí!"

Rezík se otřásl zaduněním toho temného a hlubokého hlasu.

,,Naše maminka dělala všechno, co mohla jen aby mohla přežít." sykl lišák a nespouštěl z vlka oči.

,,A zdá se ti, že máme potravy nazbyt?! Že jsme ochotni rozdávat?! Vaše matka nakradla co mohla a naše štěňata hlady zahynula!" vlkovy zuby se zaleskly jak ohrnul pysky.

Rezíkovy oči sklouzly dolů na jeho tlapky, uvědomoval si, že jídla je málo a zvířata hladoví. Pak se tmavý stín ohnal ocasem a zadní tlapou odmrštil štěně do kouta a vyběhnul zase ven. Poslední věc, kterou Rezík viděl bylo to, jak ten černý vlk táhne jejich liščí maminku pryč někam k řece. Pak se mu oči otočily v sloup a velký Stříbrný vlk zmizel a zmizelo všechno kolem něj. Všechny pachy i zvuky.

Mám tě rád, maminko.

,,Rezíčku, Rezíčku prosím, vzbuď se!" ňafala po rezavém lišáčkovi Snížka a okusovala mu drobnými zoubky, které připomínaly jehličky, ouško a čumáček. Lišák zmateně zakoulel očima a olíznul si tlamu. Ještě pořád neslyšel ani neviděl dobře, místo své sestřičky před sebou viděl jen rezavou šmouhu a její hlas byl tlumený a slova nerozeznatelná.

Zatřásl hlavičkou aby se nepříjemného pocitu zbavil a znovu přišel ke svým smyslům. Byl to sen, že ano? Prosím, ať je to jen sen, ať naše maminka žije a je v pořádku, ano, určitě jen loví někde daleko od nory, proto tady není...

Snížka vzdychla a zabořila mu hlavičku do kožíšku a vyla bolestí. ,,Aspoň ty jsi mi zbyl!"

Už loví někde na nebi Dlouhá ouška a Rychlé packy...

,,Hrozně jsem se o tebe bála, Rezíku, myslela jsem si, že tě ten vlk zabil!"

,,Neboj..." vstal lišáček a na svých vratkých nohou se zakolébal a zavrávoral, pak jí olízl čelo. Nadechl se, ale vzduch byl těžký a plný děsivých pachů. Pach krve se mísil se sladkou vůní jejich maminky, pach strachu a ten ošklivý pach vlků pobíhaly v tom hustém nasyceném vzduchu.

,,V noci ani nehoukal Bystrý pták ze Sovího kopce..." zakňučela Snížka a tlapkou hrábla do hlíny pod sebou.

Rezík se otřásl a tiše se k ní přiblížil, přitulil se k ní a hlavičku se zavřenýma očima si opřel o sestřina štíhlá záda a vykukující lopatky.