Tíha tlapek (POZASTAVENO)

17. KAPITOLA

Snížka popadla svého ohnivě oranžového bratra za kůži za krkem a rychle jej odvlekla do tepla doupěte. Země kolem skály byla nasáklá liščí a rysí krví a vzduch byl hustý, těžko dýchatelný. Rezík vnímal jen matné stíny rezavobílé srsti a černou oblohu posetou miliony hvězd, které vlastně taky nevnímal. Stříbrný vlk byl matný a splýval s okolní temnotou.

,,Vydrž, Rezíčku." zamumlala mu Snížka do natrhlého ucha, ze kterého ještě pořád kapkala krev, a zmizela ven z úkrytu.

Rezík jí nerozuměl, zmateně naklonil hlavu, ale sestru nenásledoval, jelikož když se pokusil vstát, zamotal se s ním celý svět. Co to je..., pomyslel si a opatrně se překulil na záda. Hlava mu třeštila bolestí, ale lišákovi se aspoň líp dýchalo.

Zvedl své přední tlapky a prohlížel si je. Byly celé chladné, slabé a potřísněné krví. Rezík se hluboce nadechl a zavřel oranžové oči.

,,Ahoj Rezíku." ozvalo se za ním najednou a mladý lišák s trhnutím zvedl hlavu. Jsem snad mrtvý? řekl si v duchu, ale pak si uvědomil, že je to jeden z jeho snů. ,,Ahoj maminko." usmál se vřele a dotkl se jejího čumáku. Přitom ale nic necítil. Cítil jen vzduch. Žádné teplo nebo zimu. Rychle zase uhnul a tázavě se na svou matku zadíval.

,,To bylo od tebe tvrdohlavé." zamračila se liška a Rezíka její reakce velmi překvapila.

,,Co jsem udělal špatně?" zeptal se podrážděně, ale při pohledu liščí mámy sklopil uctivě oči a zíral na své tlapy.

,,Neposlechl jsi." Hlas Rezíkovy matky byl vážný a hlasitý. Nebyl jemný a uklidňující jako vždy, a právě to Rezíka mátlo.

,,Nepřežili bychom nebýt mého nápadu." ohradil se proti ní a všiml si, jak zaškubala ocasem.

,,Nepřežijete ani tak."

Rezík vystrašeně rozevřel oči. Co to právě řekla? Řekla mi teď, že jsem mrtvý? Řekla, že zimu nepřežijeme, nebo snad že je Snížka v nebezpečí?

,,Co to má znamenat?" zavrčel lišák a probodával větší lišku pohledem.

,,Že sníh roztaje pod ohněm a zmizí."

***

Rezík otevřel unaveně oči, které ihned zazářily ohnivou barvou, jakmile se do nich dostalo světlo Velké lišky. Snížka rozpačitě seděla nad ním a v tlamičce žvýkala kousky nějaké trávy.

,,Co-co to máš?" vydechl slabě Rezík a jemně zvedl hlavu.

,,Nehýbej se," položila mu sestra na čelo tlapu a přitlačila ho k zemi. ,,Pomůže ti to."

,,Co mi je?" zachraptěl Rezík a zakašlal, v krku měl sucho. ,,Potřebuju se napít."

,,Doprovodím tě k řece později." Snížka mluvila vlídně, i když trochu mumlala, jelikož měla plnou pusu té divné trávy. ,,A tohle je měsíček a lopuchový kořen." usmála se a pokračovala ve žvýkání.

,,Lopu... co?" nakrčil Rezík obočí.

,,Prostě mi věř." utišila jej sestra a směs rozžvýkaných bylin jazykem vetřela do ran. Trochu přidala i na natržené ucho. Lišák bolestí nakrčil čumák. 

,,Pokud tě to bude bolet, dej si maková semínka." ukázala čumákem na pár černých teček, které se válely v koutě doupěte.

,,Jak ses tohle všechno naučila?" sykl Rezík zvědavě a zmateně a snažil se pomalu postavit na nohy.

,,Třeba to všechno znám už od malička." zavtipkovala Snížka a podepřela bratra, ten se na ni děkovně podíval. Ale v nitru se mu něco nelíbilo.

Tohle už je dost podezřelé Snížko. Nikdy jsi se nevyznala v bylinkách.

Liščí sourozenci kráčeli pomalu a pozastavovali se, aby si Rezík odpočinul. Snížce stačil jediný náznak slabosti nebo podlomení v kolenou a už dávala bratrovi čas na zotavenou.

,,Za chvíli už budeme u řeky." olízla mu jemně ouško a popohnala ho. Rezík byl dehydrovaný, hlava se mu točila a v krku cítil obrovské sucho, nemohl ani mluvit.

Lačně ponořil čumák do studené vody a dlouze se napil. Snížka taky párkrát olízla vodní hladinu a pomohla svému bratrovi do vody.

,,Neonemocním?" zeptal se jí ustaraně, ale Snížka vesele zavtěla hlavou. ,,Jen ti očistím tu zaschlou krev."

,,Drž hlavu nahoře." přikázala mu a opatrně na něj nahrnula ledovou říční vodu. Rezík sebou nepříjemně škubl, ale když si na tu zimu zvykl, nestudilo to.

Zatímco jej Snížka pečlivě omývala a nejpečlivější byla v místech, kde předtím nanášela léčivý bylinkový mix, Rezík sledoval modrou oblohu. Dnešní den je nádherný, usmál se, až se mu do očí vhrnuly slzy. Je teplo, nebe je modré a stromy jsou barevné. Stejně barevný jsem byl i já, když na mě tryskala rysí krev. Nakrčil čumák. Co se asi s tím chudákem stalo? Na moment ho ovládla lítost.

,,Hotovo!" vypískla šťastně Snížka a přitulila se k Rezíkovi. Vůbec jí nevadilo, že je celý mokrý a studený. Lišák ale pořád sledoval oblohu. Měl hlavu plnou starostí.

,,Dokážeš se vrátit domů sám?" zašeptala Snížka s úsměvem. ,,Něco bych prozatím ulovila. Ty musíš odpočívat. Staral ses o mě, takže teď se musím starat já o tebe."

,,Dokážu, Snížko." odpověděl Rezík stručně, vystoupil z řeky a oklepal si oranžový kožich.

,,Výborně." přikývla liška a už pelášila někam do nedohledna.

Rezík se pomalu soukal směrem k území Pichlavých stromů, ale jeho bolavé tělo nebyla jediná věc, která ho tížila a zpomalovala. Musel přemýšlet o jeho podivném snu. Bylo to poprvé, co na něj byla jeho matka zlá. Vlastně nebyla zlá. Byla nahněvaná. Takovou ji nikdy nezažil. A zase to proroctví - Sníh roztaje pod ohněm a zmizí.

Trápilo ho podivné chování jeho sestry Snížky, kde se naučila rozpoznat bylinky a proč se teď její nálada změnila a je hodná, vstřícná a milá.

,,Možná se jen lekla toho, že bych mohl opravdu zemřít." přemýšlel lišák nahlas. ,,Co když chtěla, aby se mi něco stalo? ... Blbost!" okřikl se a znechuceně zavrčel. Jak na něco takového můžu jen pomyslet! I přes jeho pochybnosti mu stále pár věcí nesedělo. Byly to věci, které by si asi nikdy ani neuvědomil.

Lišák se protáhl štěrbinou ve skále a svalil se na zem, cesta k jezeru a zpět ho naprosto unavila. Nechtělo se mu ale spát, spíše si jen potřebovaly odpočinout jeho doslova odrovnané svaly. Natáhl tlapku pro pár makových semínek, které Snížka popsala jako lék proti bolesti. Neměly žádnou chuť, a tak je Rezík v rychlosti slízl z mechové země a zatočil se do obvyklého klubíčka.

Pozoroval svět venku a jeho pozornost něco upoutalo. Něco stálo mezi stromy a zíralo přímo na něj. Liška? udivil se Rezík, ale raději zůstal nehybný.

Na moment odvrátil zrak, ale když se znova zadíval na to místo, podivná postava byla pryč.

A náhle si lišák něco uvědomil. To stvoření stálo na tom stejném místě jako v den, kdy vlci odtáhli jejich matku. To stvoření také stejně vypadalo a zaujímalo stejný postoj. Stejně tiše jej sledovalo. Rezík znervózněl a začal přemýšlet o tom, jestli ho někdo sleduje, nebo si jen stíny hrají s jeho smysly. Poprvé jsem si toho nevšímal a nijak mi to neublížilo. Budu to ignorovat i tentokrát.