Tíha tlapek (POZASTAVENO)

14. KAPITOLA

Rezík se zakousl do šťavnatého masa. Začínalo už tuhnout a hnít, ale to mu vůbec nevadilo, naopak. Takovou radost v životě ještě neměl. S každým kousnutím cítil, jak se mu do žil vlévá nová energie a kvete v něm život. Nemohl se od toho odtrhnout, bylo to jako droga. Necítil nic jiného, nevnímal nic jiného a neviděl nic jiného. Jen maso. Už dost..., řekl si v duchu, ale vzápětí se do mrtvoly pustil ještě lačněji.

,,Za chvilku z tebe bude tlouštík." ozval se za ním veselý hlas a lišákovi se postavily všechny chlupy na těle, uši přitiskl k hlavě a divoce se otočil, ohrnul pysky a ukázal dlouhé zuby.

,,Jsi hrozivý, Rezíku, ale já se tě nebojím." zachichotala se postava a vystoupila z mlhy, skočila po jeho boku. Rezík zapištěl a snažil se vstát. Rozpoznal Snížčin pach, její štíhlé tělo, dlouhé nohy a bílé uši.

,,Co tě to popadlo?!" zavrčel lišák překvapeně a snažil se popadnout dech.

,,Hlavně se uklidni." ušklíbla se Snížka a pomohla bratrovi na nohy. Byla sice menší než on, ale Rezík cítil, že je mnohem silnější a pod kožichem cítil její svaly.

,,Věděla jsem, že přijdeš za mnou," prohodila Snížka drze a zakousla se do mršiny. ,,Hlad je děs."

Rezík se plaše podíval dolů mezi své tlapky, Snížka protočila očima a zavrtěla hlavou. ,,Notak, dej si! I když jsi říkal, že je to blbost, už to nezakryješ." zaštěkala hrdě.

Rezík ale už neměl chuť. Tak takto se Snížka chová, když má v něčem pravdu? Tohle je její opravdová tvář?

,,Už nemám hlad," usmál se lišák a snažil se zakrýt svůj hněv další větou. ,,Snědl jsem toho dost."

Snížka ho ale neposlouchala a cpala se jelením masem, hlasitě mlaskala. ,,Paroháči jsou dobří! Kéž bych byla vlk a mohla si je lovit, jak jen bych chtěla!"

Rezík se otráveně otočil a prohlédl si celou krajinu. Když nebyl sám, necítil se tak ustrašeně a hlavně -  vlci byli někde v lese. Taky nebyl sám. Tiše zavětřil, nyní se všechny pachy do sebe míchaly a přidal se i ten Snížčin. Pokud to Zpívající psi zjistí, jsme mrtví.

Rezavému lišákovi se něco nezdálo. Vítr začechral Snížčinu srst a opřel se do Rezíkova obličeje, ten se nadechl. Zase ucítil ten divný pach, pach jiné lišky.

,,Snížko?" polkl Rezík a nahnul hlavu na bok, podíval se sestře do očí.

,,Copak, Rezíku?" zvedla Snížka podrážděně obočí jakoby věděla, na co se jí chce Rezík zeptat.

,,Není to poprvé, co z tebe cítím pach nějaké jiné lišky." vykoktal ze sebe, ale snažil se znít klidně a vyrovnaně. Liška s bílýma ušima na sekundu strnula, Rezík věděl, že udeřil do citlivého terče a sestra přemýšlí, co říct.

,,A nejsi to ty sám?" zavrčela a rozhněvaně švihla ocasem. ,,Proč mě pořád z něčeho obviňuješ?"

Rezík nervózně překročil z nohy na nohu, tohle ho ani nenapadlo. Svůj vlastní pach nevnímá, protože s ním žije od malička, ale každou noc se k sobě se Snížkou tisknou, aby si udrželi teplo, a tak na jejím kožíšku určitě zbytky jeho pachu jsou.

,,Tak vidíš." vyštěkla liška a nahrbila se. ,,Vždycky něco řekneš a přemýšlíš o tom až když je to venku!"

Rezík se sklopenýma ušima pozoroval zem pod ním a poslouchal Snížčino vrčení.

,,Promiň Snížko, mám o tebe jen starost. Chci tě chránit." zakňučel lišák a z očí mu sršela upřímnost.

,,Zapomeň na to." procedila Snížka suše. ,,Můžeme se sem chodit najíst kdy budeme chtít. Vlci nám zabíjí Paroháče a my se nadlábnem. A přeskákat přes Nášlapné kameny nebylo vůbec tak těžké, jak nám říkala maminka. Třeba jen pro ni to bylo obtížné." změnila rychle téma.

,,Nebo nás chtěla ochránit před vlky, a tak nám řekla, že silný proud nás může lehce odnést někam daleko, nebo že uklouzneme a spadneme." vyštěkl Rezík svoji verzi a přísně se na svou liščí sestřičku zadíval.

Zdálo se mu, že čím jsou starší, tím více se jeden od druhého odlišují. Nejen vzhledem, ale hlavně povahou. Jen Snížka ho dokázala svou tvrdohlavostí rozpálit do bleda a on zase ji.

Jejich pohledy se na chvilku setkaly, ale pak Rezík uhnul a pohlédl na obrovský les vedle nich. Stromy rostly na kopcích, takže vypadaly ještě vyšší než normálně. Mezi stromy byla tma, ani zář Velké lišky se tam nedostala.

,,Mám nápad, Snížko." zamručel najednou lišák, stále pozoroval les.

Snížka otočila hlavu stejným směrem a zakňourala. ,,To snad nemyslíš vážně."

,,Co? Ne!" odtrhl lišák oranžové oči a zasmál se. ,, Měl jsem jiný nápad." v očích mu létaly ty stejné divné jiskřičky, které se odrážely v těch Snížčiných a které mu dělaly takové obavy.

Liška s bílýma ušima zvědavě natahovala krk ke svému bratrovi a s vykulenýma očima čekala.

,, Já si myslím, Snížko," začal. ,, Že nepřežijeme zimu pod kmenem stromu. Už teď tam je ve Tmě dost velká zima."

Snížka souhlasně přikývla a dožadovala se více informací.

,,Ale v našem starém doupěti bylo vždy tepla dost." dokončil lišák svou větu a slastně se protáhl, chloupky na hřbetu zad se mu zježily.

,,Copak jsi zapomněl? Ten Velký kocour." zakňučela Snížka a prohrábla tlapou hliněnou půdu pod ní.

,,Ale je to naše doupě," postavil se Rezík odhodlaně a zavrtěl ocasem. ,,Potřebujeme ho zpět, jinak nezemřeme hlady, ale mrazem."

,,Nebo nás při tom tvém dobývání zabije Velký kocour." zasmála se Snížka. ,,Doufám, že to nemyslíš vážně."

,,Ten Velký kocour byl zraněný. Proto byl tak moc zlý. Viděl jsem, jak byla jeho noha pokryta ranami a byla zanícená."

,,To je několik měsíců zpátky. Už se mu to zahojilo. Mně se přece taky všechny jizvy zahojily."

Rezík vzdechl a už chtěl něco říct, ale Snížka ho předběhla. ,,Rezíku, nebuď hloupý, nic takového nedělej, prosím."

Lišák věděl, že to, co teď řekne, bude zlé, stejně zlé jako Velký kocour, ale Snížka si zaslouží cítit to samé, co cítil on. A byl si jistý, že se k němu sestra přidá. Vlastně by sám ani neměl odvahu rvát se s rysem.

,,Už jsem se rozhodl. Půjdu sám ať chceš, nebo ne." zopakoval větu, kterou řekla ona jemu, když se o ni bál. Snížka pochopila, na co tím naráží.

,,No dobře. Půjdu s tebou. Dlužím ti to." řekla nervózně a přešlápla z tlapky na tlapku.

Rezík ironicky něco zavrčel a odskákal blíže k lesu, rychle popadl tři paličky ležící pod jedním ze stromů a vrátil se k sestře, jež ho zmateně pozorovala. Hodil jí jednu větévku před tlapky a druhé dvě si prozatím nechal u sebe.

,,Překousni ji." ukázal tmavým čumákem na kus stromu a popohnal Snížku slovy.

Ta otevřela tlamu, silně stiskla a ozvalo se křupnutí, z jedné větve teď byly dvě menší.

,,Teď zkus stejným způsobem přepůlit tyhle dvě najednou." pokračoval Rezík a Snížka rychle popadla obě palice do tlamy. Bylo mnohem těžší je rozpůlit, mnohem těžší s nimi jen hnout. Snížka se snažila, vrčela a sliny jí kapaly z tlamy dolů na trávu, ale po chvilce to vzdala a odhodila rozkousané ale nepřepůlené větve vedle sebe.

,,Vidíš, Snížko? Když budeme každý jen sám za sebe, jsme slabí. Když se ale spojíme a budeme spolu ve všem, nic nás nezlomí."