Spolužák [BTS FanFiction]

Už mě začíná štvát s tím jeho smyslem pro orientaci

"Je tady takovej bílej dům s černou střechou."

"No tak tam zahni doprava a jeď pořád rovně," řekl jsem Calvinovi netrpělivě. Už mě začíná štvát s tím jeho smyslem pro orientaci. Poslední půl hodinu slyším v telefonu jenom: Namjoone, já to nemůžu najít. Namjoone, já se asi ztratil... Namjoone! Co mám dělat!

Až teďka mi docházelo, že to nebyl zas tak dobrý nápad si pozvat domů mého bývalého spolužáka z Nového Zélandu. Ale dřív jsme byli nejlepší kamarádi. Calvin, s dlouhými a mastnými vlasy a jeho vždy přiblblým úsměvem; a já, šprt z Asie, co se snažil rapovat. Hned první den jsme se spřátelili a společně jsme prožili jedno z mých nejlepších období v životě. Dokud nás život nerozdělil. Já se vrátil zpátky do Koreje a založil skupinu, zatímco Calvin zůstal ve Wellingtonu, kde dostal skvělou pracovní nabídku. A tak se naše cesty rozdělili. Ale teď, když konečně máme možnost se znovu setkat, si Calvin nedokáže do navigace zadat mojí adresu a musí tady hodinu obíhat celou Soulskou vilovou čtvrť. Ach Bože.

"Není to ten barák s tou rovnou střechou?"

"Jo, přesně ten! Počkej chvilku, hned ti jdu odemknout," řekl jsem s úlevou v hlase. Konečně to našel. Vzal jsem klíče a běžel ke dveřím odemknout.

"Calvine!"

"Namjoone!"

Objali jsme se. A Calvin dokonce ani nemá mastné vlasy! Po jak dlouhé době se to vlastně vidíme? Čtyři roky? Ne... určitě víc, možná pět, šest. Připadalo mi to jako celá věčnost.

"Kde máš ségru? Alissu?" rozhlédl jsem se po venku. Nikde ani noha.

"No, ona ještě chtěla nakupovat, tak jsem jí vyhodil v nějakym obchoďáku. Na lístečku má napsanou adresu, takže sem v pohodě trefí," řekl úplně bezstarostně Calvin. Vůbec se za ty roky nezměnil, všechno je mu jedno. To mu vůbec nedochází, že jí někdo může okrást?! Nebo znásilnit? Nervózně jsem se ještě naposledy rozhlédl a zavřel dveře.

Ahojky! Doufám, že se ti první část líbila ☺️❤️
Komentář nebo votes potěší😄😙
Tak čau, zas u další epizody👋