10. ZÁŘÍ 2017
[22:13]
Ann:
Hele holky, v kolik máme být zejtra na intru?
[22:14]
Nicole:
Myslím, že Claudia říkala v devět.
[22:14]
Lucy:
V půl deváté v jídelně na intru.
Přerušit upozornění na konverzaci?
[ANO] [NE]
[Dokud ho zase nezapnu]
Odložila jsem telefon na stranu a pokračovala v balení věcí na adaptační kurz. Těšila jsem se, ale na druhou stranu se mi hnusila představa, že budu muset pravděpodobně trávit čas na pokoji s největšími slepicemi. Jakože bych je s mým štěstím na pokoj dostala.
Hodila jsem do tašky peněženku s čipem na obědy, penál, pár sešitů, sluchátka s nabíječkou, hygienické potřeby a přezůvky. Naskládala jsem to mezi oblečení a s obtížemi tašku s věcmi zapnula. Potěžkala jsem svoje věci a v duchu doufala, že mi s tím táta pomůže.
Hodila jsem bágl vedle postele a připravila si bílý svetr a černé kalhoty.
Když jsem dokončila večerní hygienu a ulehla do postele, přepadl mě svíravý pocit čehosi, co jsem nedokázala přesně zařadit.
Vždycky jsem měla problémy s usínáním a vstáváním. Pokaždé to trvá minimálně hodinu, než se mi podaří zabrat a přednést se tak do říše snů, ale nestěžuju si. Jsem ráda za to, že dokážu usnout a aspoň trochu si odpočinout.
Když nemůžu spát, snažím si vysnít svoji růžovou budoucnost. Přesně si vykresluji svého budoucího přítele a manžela, dokonalý život po maturitě, kam se chci v budoucnosti podívat a kolik budu mít psů. Jako každý normální puberťák.
Všechno mi do sebe v představách dokonale zapadalo a scénáře mého života neměly nejmenší chybičku. Až na to, že se nic nerealizovalo.
Nebyla jsem si jistá tím, jestli je chyba ve mně, nebo pro mě prostě osud chystá něco velkého. No a jak jsem později zjistila a vyvodila si ze všeho co se stalo, tak pro mě měl vesmír přichystaný úplně jiný život, než jaký jsem si vysnila.
