Jednodílovky

#8

Už si nepamatuji, pro koho to bylo, ale oneshot na přání.

,,Nechci se s tebou hádat, lásko," položil jsem ji ruku ze strany na krk, ale ihned ji odhodila.

,,Laskavě na mě nesahej. Chováš se, jako by bylo normální, že se taháš s cizíma courama," vstala, vzala ze skříně tašku a začala do ní házet všechny svoje věci.

Sedl jsem si se smutným výrazem na postel a sledoval ji, jestli si to nerozmyslí.

Nerozmyslela.

Utekla pryč.

Nechala uvnitř mě prázdné místo, ale věděl jsem, že by se nenechala přemluvit.

Tužka, papír a menší krabička. To obsahoval nyní můj stůl.

Milá Míšo, pokud tohle čteš, už...
Ale ne, takhle to nejde.

Dopis nemá smysl, nikdo mě hledat nebude. Škrtl jsem vše, co bylo doposud naškrabáno na papíře a otevřel tu divně se jevící kovovou krabičku.

Náboje zacinkaly, když jsem je strkal do nástroje, který mě měl za pár vteřin připravit o život.

Nabít a pal.

Z díry v pravém spánku se řinula krev v množství, že po minutě pokryla celý koberec.

Tělo spadlo na zem a bytem se rozléhal jen kapající, špatně utěsněný kohoutek.

Vyhasl další život mladého člověka.