Problém Jménem Christopher

{2},,Je mi ctí, vás pohostit"|22.9.2017

,,Představte se komisi" vybídla mě má učitelka klavíru a já se postavila vedle piána, před pětici nabubřelých páprdů, kteří si mysleli, že jdou ve šlépějích Mozarta. Chyba. Nejdou.

Pouze vystudovali konzervatoř, celý život sedí za klavírem a teď ze sebe dělají porotu, jako při rozsudku života či smrti a pyšní se jako pávi.

,,Dobré poledne. Jmenuji se Heaven Wilsonová, dcera Andersona Wilsona a Allen Wilsonové. Je mi ctí, vás dnes pohostit v našem sídle a děkuji, že jste kvůli mně vážili dlouhou cestu až sem a ohodnotíte mou zkoušku" nasadila jsem mírný falešný úsměv a celý zbytek sálu, který byl naplněn služebnictvem, se na mě usmál též. Polovina úsměvů byla nucených, zaplacených a těch pět dědků patřilo do té placené sekce, protože hádejte, kdo platil auto, které je sem dovezlo?

Za A) prezident. Za B) můj otec a za C) RainbowDash ze seriálu My Little Pony. Chápu, že si všichni myslíte, že to byla Dashie, protože poníci milují každého (dokonce i takové staré dědky), ale ne, byl to můj otec. Hádejte, kdo jim i zaplatil, aby mé klavírní dovednosti ohodnotili takto "vážení" odborníci? Odpověď je opět za B). Můj otec. Takže teď tu sedí vedle mé učitelky, která mě již dvanáct let učí na klavír a jako každý rok mám takovéto zkoušky.

Ovšem pokaždé otec zaplatí na posouzení někoho jiného, protože na to, aby si zapamatoval jednu bandu lidí, nebo si do mobilu ke kontaktu napsal 'Ti týpci, co zhodnotí mou dceru', nebo aby si vzpomněl, že vůbec nějakou dceru má, na to je moc zaneprázdněný svou prací. Proto mu to samozřejmě musela připomenout má matka, ALE!

Mé matce to musela říct její sekretářka, která jí vede diář a má tam už na sto let dopředu napsáno, že každý rok, ve stejný den mám tuto zkoušku.

Učitelka na mě kývla a já se posadila ke klavíru. Z hodin a hodin nudného trénování jsem začla pokládat prsty na klapky, až se z klavíru začla linout Bachova Toccata a fuga v d-mol stupnici. Poté jsem plinule přešla na Beethowena a skladba Pro Elišku mi vysloužila potlesk. Zkoušku jsem zakončila vyžádaným Labutím Jezerem od Čajkovskijho.

Učitelka se na mě docela pyšně dívala a já byla ráda, že to mám konečně za sebou. Možná bych vám mohla vysvětlit, co celé tohle klišé má znamenat, ale přece jenom vydržte, než dojdu do mé ložnice a všichni mi dají pokoj.

,,Výborně slečno. Vedla jste si výtečně. Nevypadáte na to, že byste trávila za piánem celé dny," Vážně, myslíte, že ne? Vždyť já tu nemám nic jiného, co dělat, pomyslela jsem si ,,ale hrajete jako profesionál. Dobrá práce" promluvil se mnou jeden z těch dědů a všichni mi potřásli rukou. Majordóm je poté odvedl do jídelny, kde jim byl bezpochyby podáván tříchodový oběd i s dezertem. Já jsem postupně u dveří od všech mě sympatičtějších lidí, konktrétněji ostatního služebnictva, přijmula pochvaly a počkala, až se sál vyprázdní. Do sálu se vleze odhadem tak sto lidí a zaplněn byl zhruba do půlky.

Máme tady kuchařky, komorné, majordóma, jak jsem již zmínila, zahradníky, ochranku a vojáky. Kdybych na někoho zapomněla, tak se omlouvám. Nejmilejší osůbka na tomto "panství" je pro mě moje komorná, která mě vlastně ráno budí a tak nějak se stará převážně o můj pokoj. Jmenuje se Ana.

Poté, co jsem přetrpěla oběd s dědky posuzovači, jsem dostala volno a odebrala se do svého pokoje. Na sebe jsem oblékla jen bavlněné kalhoty, které mi slouží jako oblečení "co se může pomačkat" a nějakou halenku, kterou jsem objevila na kraji šatníku. Vlasy jsem zaslouženě rozpustila z utáhlého culíku a udělala si vysoký chaotický drdol. Do ruky jsem vzala mou oblíbenou knihu a skočila do postele. Sedla jsem si do tureckého sedu a chtěla si poklidně začít číst, ale vyrušila mě Ana, která mi donesla čaj. Nasměrovala jsem ji s ním na noční stolek, a pak ji nechala odejít. Musí mít taky svoje volno a mně už není pět, abych se o sebe nedokázala postarat.

Samozřejmě má nezkrotná a nesoustředěná mysl mi nedovolovala číst, takže jsem knížku naštvaně odhodila na kraj postele a vzala do rukou pro změnu čaj. Začneme tedy mými rodiči.

Můj otec Anderson a matka Allen. Tyto dvě jména byste nenašli snad ani v řecké mytologii. Nevím, jestli ještě ví, že mají dceru, ale nedivila bych se, kdyby nevěděli. Mí rodiče mě vždycky měli jen na obtíž. Matka náhodou otěhotněla a selský rozum ji naštěstí nedovolil jít na potrat. Do mých asi tří let musela zůstat na mateřské, takže se o mě starala ona. Vytvořila jsem si k ní pouto silnější než k tátovi, ale i tátu mám moc ráda, ikdyž ho moc často nevidím.

Samozřejmě roky plynuly a máma mě chtěla dát normálně do školky, mezi ostatní děti, aby mohla do práce, protože ta je u ní na prvním místě.

Problém nastal, když se kolem školky po asi dvou týdnech začali potulovat nejrůznější lidé.

Hlavně bulvár, protože slavný podnikatelský a politický pár Wilsonů má dcerušku ve školce, ale i docela divní lidé. Mí rodiče se báli, že by mě někdo mohl využít na jejich zrujnování, a tak jsem zavřená tady. V tomto velkém domě s velkou zahradou a monumentálními prostory. Samozřejmě se tu cítím jako andulka v kleci, ale jen na půl. Občas mi to tu přijde moc malé, ale doopravdy je to tady až zbytečně velké. Celý pozemek je obehnán vysokým ostnatým plotem a na jeho stranách se pravidelně střídá již zmiňovaná armáda. Ano. Můj otec opravdu platí vojáky, aby chránily jeho dceru o kterou se stejně nezajímá, aby ji náhodou někdo neunesl, nebo nezabil, jelikož to by mohlo způsobit jeho neschopnost v práci a byznys by šel do kytek. To on ani matka nemůžou dopustit, takže mě tu od mých pěti let nechali zavřenou. Samozřejmě pohybu mám až až. Kdykoliv si řeknu, přijde trenér a v naší tělocvičně se mnou posiluje, boxuje apod. Jezdí se mnou na kole po obvodu pozemku, samozřejmě zevnitř. Za branami jsem nebyla. Již dlouhých... dvanáct let? Tento rok to myslím bude třináct. Docela vtipné, že?

Myslím, že by ale bylo horší, kdyby mě tu zavřeli až později, protože bych si víc věcí uvědomovala a kladla větší odpor. Takhle jsem byla jenom malé dítě a pro novou panenku každý týden mi bylo jedno, kde jsem.

Asi vás i zajímá, jak často se vůbec vídám s mými "rodiči", kteří se teda moc nechovají jako rodiče, ale budiž. Většinou jednou do měsíce, ale poštěstilo se, když jsem je tu jednou měla na celý dlouhý týden a hned po jejich odjezdu jsem je neviděla půl roku. Schovávali se za "pracovní cestu kolem světa" a mysleli si, že je dobré nechat třinácti letou pubertální dceru sedm dní v rodičovské péči a potom sto šedesát osm dní samotnou. Musím se vám přiznat, bylo to nejhorší období mého života. Měnila jsem se, mé nalady se střídaly jako počasí a já potřebovala matku, né zástup služebných. Ale zvykla jsem ji. Popravdě, nic jiného mi nezbývá. Rodiče se vymlouvají, že je to pro moje dobro, ale i já nejsem slepá a vidím, že chrání hlavně sebe a své milionové obchody.

Ale vlastně zrovna příští týden by měli přijet aspoň na večeři a odjíždět až další den večer, takže tu budou přípravy jako na příjezd celé královské rodiny z Anglie.

Votes prosím <3