Problém Jménem Christopher

{4},,Schopna pokračovat v otcových stopách"|28.9.2017

Ana kývla na ty muže a ti se na mě otočili.

,,S politováním Vám oznamujeme, že Vašemu otci byla do zavazadla přidána trhavina a po cestě sem s nimi explodovalo vozidlo značky 357-RZL" řekl jeden a mně se zatmělo před očima.

Musela jsem se přidržet o Kippera, jinak by to se mnou seklo. Nezmohla jsem se ani na slovo. Mé oči se začaly plnit slzami a já se snažila vytěsnit tuto mylnou informaci z mého mozku. Nemůže to být pravda. Prostě ne.

Sesunula jsem se k zemi a na posledním prstu držela uzdu vyděšeného Kippera, který vycítil, že se něco děje, sehnul svůj dlouhý krk k zemi a začal mi čichat k vlasům, jakoby z nich mohl něco zjistit.

,,Slečno, jste v pořádku?" Jistěže ne.

,,Ano" šeptla jsem a postavila se. Nikdy jsem nedávala najevo city, ani jsem k tomu nebyla vedena, proto není dobré, abych s tím nyní začínala. Postavila jsem se a chytla Kipperovu uzdu blíž.

,,Odvedu koně a půjdu si lehnout. Promluvíme si ráno" řekla jsem chladně, ale mé srdce pukalo žalem. Všichni tišše přikývli a nedovolili si nic namítat. Myslím, že každý věděl, že kdyby něco zkusil říct, zhroutila bych se a to nikdo nechtěl riskovat.

Otočila jsem se na patě a odvedla Kipperra do stájí. Po cestě jsem stíhala tak tak spěchat do boxu a utírat si slzy. Kippera jsem zavřela a rychlým krokem se vracela do domu. Nechtěla jsem už nikoho potkat. Nikoho. Do postele jsem zapadla bez navštívení koupelny a nechala slzám volný průběh. Po velmi krátké chvíli jsem usnula.

•••

Mé předurčené jedenácti-centimetrové podpatky klapaly prázdným sálem o mramorové dlaždice. Na vysokých oknech se mlžila ranní rosa a ještě nekokrhal snad ani kohout. I přesto jsem už musela být vzhůru, stejně jako zbytek služebnictva.

Když jsem konečně přešla celý sál, byly mi otevřeny dveře a já si sedla do čela prázdného stolu, určeného minimálně pro deset lidí. Upřímně. Deset lidí u něj sedělo jen jednou v životě. A to při rozhodování o otcově pracovní pozici.

Služebná mi dolila horký čaj a poté zmizela dveřmi pro služebnictvo. Chtěla jsem na ni zavolat, aby mě tu opět nenechávala samotnou, ale zásady mi to nedovolovaly, takže jsem zůstala sama. Zase. A tentokrát už doopravdy. Jediným živým organismem se mnou zůstalo pět středně rostlých Dracen, každá pod jedním velkým oknem.

Všichni se mi vyhýbali pohledem. Taky proč asi, že? V tichosti jsem se nasnídala a chtěla se odebrat do svého pokoje. Ovšem ve dveřích jsem se střetla s Aronem. Podíval se na mě smutným pohledem a já se znovu rozplakala.

,,Je mi líto, Heaven. Nebyli nejlepší z nejlepších, ale jsem si jist, že Vás milovali" pohladil mě po vlasech a já mu plakala do hrudě. Aron byl vlastně takový můj druhý otec. Ale byl právě takový, jaký by měl být. Věnoval se mi, rozdával úsměvy na všechny strany a ikdyž vím, že za to byl placen, aby se mi věnoval. On se mi věnoval rád a i víc, než musel. Byl mi otcem, kterého jsem nikdy neměla.

,,Mě je to taky líto. Ale víte, co je mi líto více?" poposmrkla jsem a on se na mě nechápavě podíval.

,,Že si nikdy neuvědomovali, že by se toto mohlo stát a i přesto mě navštěvovali tak málo" vyslovila jsem a až potom jsem si uvědomila vážnost svých slov. Mám pravdu. Nechci znít hnusně, ale narovinu. Byla jen otázka času, kdy se moje rodiče pokusí takto někdo zabít a oni to podceňovali.

•••

Dnešní den byl ještě rušnější, než jsem si myslela. Byli za mnou nějací muži, aby vyřešili pohřeb mých rodičů. Celou tu dobu jsem si pod stolem mačkala ruku, abych mou bolest přesunula někam jinam, než do srdce a nemusela brečet. Povedlo se, ale mé zápěstí je modré od otlačeniny. Vydržela jsem to dlouhých dvaadvacet minut. Poté si muži sbalili všemožné papíry a odjeli.

•••

Další na programu byl muž, který se staral o otcovo účetnictví.

,,Slečno, budeme muset začít s Vaší přípravou, abyste byla schopna pokračovat v otcových stopách" vybalil na mě, sotva se posadil na sedačku vedle mě a já se málem udusila od smíchu.

Všichni chtěli své foremní řeči řešit v jídelně u stolu, ale já byla ochotna mluvit jen ve svém salónku. Takže už hodinu sedím ve stejné pozici na jednom z křesel a na sedačce vedle mě se střídají nejrůznější úředníci a muži v oblecích. Je to až nechutné, kolik lidí pod sebou můj otec a má matka měli.

,,Ne, ne, ne" řekla jsem klidně ,,řeknu Vám, jak to bude. Nejprve se spojíte i s člověkem, který měl na starost matčiny peníze. Poté vyplatíte poslední výplaty a nájmy za všelijaké nemovitosti, které můj otec s matkou měli a poté to všechno ukončíte. Všechno. Je mi jedno, jestli to není nebo je jednoduché. Celý život mě drželi zavřenou v tomto domě a já rozhodně nebudu podporovat tento byznys, abych sem pak musela zavřít svoje děti. Takže budovy nějak spacifikujte, to je mi jedno a darujte nebo levně prodejte prostory například jako bytové prostory, nebo na nějaké nadace. Opakuji, je mi to jedno, ale já s tím nic společného mít nebudu. Veškerý hmotný majetek jako jsou šperky, elektronika, auta atd. nechte přemístit sem. Ostatní prodejte. Nechci, aby mi je to připomínalo. Ostatní si pak projdu a taky to můžeme darovat, nebo přispět na charity" těžce sem vydechla a sledovala muže, jak si vše zapisuje.

,,Ehm, jak si přejete. A co s účty?"

,,Mám dojem, že mi spořili nějaký účet, takže ten zrušte, peníze převeďte na nový účet, psaný na mé jméno a všechny ostatní finance taky. Sobě si taky nějaké tři tisíce přidejte za tuto organizaci" pokrčila jsem rameny a on se na mě vyděšeně podíval.

,,Tři tisíce, slečno?" váhavě se zeptal.

,,Ano" řekla jsem lhostejně.

,,Mockrát děkuji"

,,Neděkujte. Je to všechno?"

,,Ano. Ozvu se Vám a budu Vás informovat. Nashledanou"

,,Nashle" jakmile odešel, unaveně jsem se opřela o křeslo a zavřela oči. Ozval se ovšem další hlas.

Votes prosím <3