Despair

3. Část

Zírala jsem do tmy, když se najednou přede mnou objevila postava, zahalená celá v černém. „Co tady děláte? Nemáte být nahoře a dávat dalším sebevrahům úkoly?" vykřikla jsem na ni. Ona se dala do pohybu a došla ke mně. Posadila se vedle mě, a tak jako já, zírala před sebe do tmy.

„Neposlechla si mě," řekla a já na ni stočila hlavu. „Ne, neposlechla. Neudělám to, co po mně vyžadujete," drze jsem jí odpověděla a zamračila se. „To, co se dneska stalo v domě tvých rodičů. Je mi to líto, stejně pořád nechápu, proč si to udělala." „Myslíte to, že jsem spáchala sebevraždu a povedlo se mi to? To se jen tak někomu nepovede. Většinou ho ostatní zachrání, nebo přežije. Stejně pořád nechápu, proč po mně chcete, abych toho kluka chránila." Zakroutila jsem hlavou a dál se dívala do tmy, která nic neznamenala.

„Je výjimečný, i přes to, jak ubližuje ostatním kolem sebe." „A v čem je jako výjimečný?" Nadzvedla jsem jedno obočí a čekala, co přijde za odpověď tentokrát. „Každý je výjimečný v něčem jiném. On si myslí, že je stejný jako jeho kamarádi, ale je úplně jiný." Zase mi neodpověděla přímo. „Proč zrovna ten kluk? Proč to není někdo jiný?" ptala jsem se a ona se na mě podívala těma temnýma očima. „Zase se moc ptáš. Dej si pohov, na všechno přijdeš sama, jenom když se toho úkolu plně chopíš, tak zjistíš odpovědi na tvé otázky," řekla a postavila se. „Promyslím si to," odpověděla jsem jí a ona mi zase zmizela před očima.

Měsíc svítil na obloze a já ho se zájmem sledovala. Vždy jsem si myslela, že jsou duchové průhlední a hrozně zlí. Člověk by se jich měl bát, místo toho mají úkol někoho hlídat. Někoho, kdo snad ani netrefí na záchod bez pomoci maminky. A jak to, že nejsem úplně průhledná? To jsem taky nějaká výjimka? Tolik otázek, ale ani jedna odpověď.

Toho kluka jsem v životě neviděla. Nevěděla jsem, co je zač. Může to být masový vrah, nebo někdo, kdo tyranizuje ostatní a já ho mám chránit? Musím to udělat, pokud chci odpověď na mé otázky. A já jsem příliš zvědavá, takže se do toho asi vrhnu, jenom bude menší problém ho najít. Copak musí být všechno tak složité?

Opřela jsem se o lavičku a zaklonila hlavu dozadu. Aspoň jsem se zbavila svého bratra a otravných rodičů, co mají srdce z kamene. I já, která jsem mrtvá, dokážu lépe snášet bolest ostatních. Jejich srdce je tak tvrdé, jako jiná skála ne. Budou mě hledat, ale nakonec zjistí, že už se nikdy nevrátím. Jsem pryč a oni se s tím smíří rychle, jak je znám.

Jsem zasvěcena do posmrtného života, i když tak trochu jinak. Všechny ty filmy, kde hráli duchové, byly jenom nesmysly, co si vymýšlejí lidé. A ti se pořád snaží dokázat, že duchové existují, i když si tím nejsou tak úplně jisti. 

Neví, co oni dokážou. Netuší, že vlastně duchové nejsou takoví, za jaké je mají. Ale jestli existují oni, tak existuje i zlo v podobě ďábla. Ďábel, stvoření tak nechutné, že smrt je jeho nejlepší přítel. Lidé si z ďábla dělají legraci, ale jakmile poznají jeho tvář, celý život se mu vyhýbají obloukem a nechtějí s ním mít nic společného. Vše záporné je ale k něčemu dobré a já rozhodně nemíním chodit po domech od lidí a strašit je. To by mě nudilo.

Můj hlavní cíl je dostat toho kluka, abych měla klid a nemusela tady zůstat do záhuby lidstva. Rozhodla jsem se, že se do toho pustím. Nejde o to, že bych snad chtěla, já nechci. Opravdu, ale pokud chci znát odpovědi na mé otázky, budu se muset vydat na dlouhou cestu. 

Nebudu na spěchání hledat, ostatně, už jenom to, že ho chci najít, bude složité.

Lidé jsou tak dotěrná a zlá stvoření. Dělají rozhodnutí špatná, ale také dobrá. Teď si nejsem jistá, jestli to mé bylo úplně rozumné, protože stejně nemám ten klid, který jsem postrádala celý můj ohavný život. Spíše jenom více starostí.

Opatrně jsem vstala a porozhlédla se kolem sebe. Všude bylo ticho a tma panovala v celém parku. Kolem něho stály lampy, které ozařovaly místa jenom na pár metrů, jinak byla úplná tma. Tma byla v mém srdci, když jsem žila. Pohlcovala mé tělo.

V hlavě jsem měla tisíc výčitek a nepochopitelné závěry vůči lidem. Nebyli to lidé, co si chtěli splnit sen, byla to zvířata, která chtěla vidět utrpení ostatních. Chtěla ubližovat a drtit ostatním to kamenné srdce na milión kousíčků.

Dala jsem se do kroku a došla na konec parku, kde jsem neviděla pomalu na krok. Otáčela jsem se pořád dokola, ale neměla jsem ani zdání kam půjdu. „Myslím, že tahle holka si zaslouží potrestat." Slyšela jsem tlumené hlasy, ale šlo jim rozumět. Byla jsem zvědavá, tak jsem se dala do kroku. Vyšla jsem úplně z parku a šla za tím hlasem.

Necítila jsem vůbec nic. Byla jsem tělo bez duše. Byla jsem stvoření, kterému lidé říkali duch, aby to mohli nějak konkrétně nazývat, když se o tom bavili. Duch, plný zoufalství i přesto, jak nic nevnímal. Možná, že i přes tu prázdnotu, která ve mně je, tak dokážu něco pociťovat.

Zašla jsem do ulice a ve světle lamp zahlédla tmavé siluety lidí. Hádám, že se tam koná něco hrozného, protože člověk jenom tak do takových ulic nechodí. Došla jsem na místo, kde stáli tři kluci. Jeden držel dívku pod krkem a hnusně se na ni díval. Prsty jí přejížděl po vnější straně stehna a něco jí říkal. Ona jenom vystrašeně koukala a tekly jí slzy z tváře. Došla jsem k nim a vše sledovala. Bylo to něco hrozného, takhle ublížit dívce. „Nech ji Zayne. To neznamená, že když ti nedala, tak ji musíš dostat po zlém," řekl jeden kluk, který měl hnědé vlasy vyčesané nahoru. Jeho pronikavé hnědé oči sledovaly toho druhého a on se prostě zasmál.

Ahojte lidičky :DD Je tu další část, pracně napsaná. :DD Tvl, já si normálně nedokážu představit, že už bych něco nepsala. :DDD Zkoušela jsem si dát od toho aspoň pár dní volna, ale nešlo to. :DD Taková závislost. :DDD Hned mě trkl nápad na tenhle příběh a já ho prostě musela napsat. Byla bych ráda, kdyby se tenhle příběh uchytil.: :) :DD P.S. Tuhle část věnuju člověku, co je úchyl, ale je to moje úžasná kamarádka <333

Jinak jste úžasní :* <3